Nepřehlédněte
Cvičením k dokonalosti aneb taky cvičím s Jillian
Opakující se životní lekce aneb Jak se poprat s principem bumerangu
newsletter
Chcete být informování o nových článcích? Přihlašte se k odběru novinek
Pláčete??
Já ano, možná až příliš často. Odvážím se říct, že nejsem plačka. Jen jsem velmi emotivní člověk a i slzy jsou projevy mých emocí (občas společně s hysterickým řevem, no jó…)
Pláču, když jsem smutná. Pláču, když jsem naštvaná. Pláču, když jsem ublížená. Pláču, když cítím beznaděj. Ale také pláču, když jsem šťastná.
Všech svých pocitů jsem vždy plná po okraj. A slzy mi pomáhají se s tím vyrovnat.
Ten pocit, ta úleva, uklidnění…
Za své slzy se nestydím a přesto je často schovávám…
Nerada pláču před svými dětmi, oni ještě úplně nechápou, že plakat můžu i z absolutního štětí. A velmi neradi vidí maminku „smutnou“. A to, jak mě utěšují, mě většinou rozlítostní několikanásobně víc. V jejich očích potom musím vypadat jako naprostý blázen, když roním slzy jako hrachy a tvrdím, že je to tím, jak jsem šťastná. A své „neštěstí“ před nimi schovávám ještě pečlivěji.
Nerada pláču před svým mužem. Je mi ho totiž strašně líto. Chudák vždy vypadá, že by nejraději utekl…copak se dá diskutovat s ženskou, která se topí ve vlastních slzách?? A to je opravdu nepoužívám jako zbraň, i když by to docela dobře fungovalo.
Jedinkrát mě dohnal k pláči můj nadřízený a já si to dodnes vyčítám…jsou totiž lidé, před kterými schováváte slzy, abyste ochránili je samotné, a jsou lidé, kteří si nezaslouží vaše slzy vidět. Jasně, nejlepší by bylo před nimi prostě neplakat, protože za to nestojí… jenže to se snadno řekne, ale mnohem hůř dělá…
A co vy?? Pláčete?? A co vám vadí víc, ukázat svou slabost?? Nebo to, jak neodolatelně potom vypadáte ;)??
Foto: http://www.freedigitalphotos.net/
Poslat článek
Tisk
Štítky: Pláč smutek emoce stud