Magazín pro ženy Portál pro ženy.cz

Po čase, kdy jsem svou práci začala zvládat, jsem se pomalu ve firmě rozkoukávala. Velice rychle mi došlo, že moje šéfová není taková hvězda, za jakou se považovala a hlavně jak vystupovala. Pochopila jsem, proč tak ráda svůj titul zdůrazňuje a neustále ho všem připomíná. Byla totiž opravdu hloupá a své zaměstnance využívala k tomu, aby svou hloupost co nejvíce skryla. V praxi to vypadalo asi následovně. Čas od času nás vyzvala k přátelskému rozhovoru, při kterém se zajímala o naše názory a myšlenky, které následovně vydávala za své. Dokonce se neštítila oslovovat mé přátele a úkolovat je. Nepovažovala ani za nutné mi to oznámit, takže se mi stávalo, že se na mne mračili a já neměla o ničem ani tušení. Nezbývalo mi nic jiného, než se omlouvat a doufat, že toho časem nechá. Nenechala, začala mít pocit, že mě vlastní a k tomu celou mojí rodinu. Kritizovala mé přátele a urážela je svým nadřazeným chováním. Neustále chtěla mít přehled o celé mojí rodině a rady na výchovu mých dětí nebraly konce. Začala se zvát na návštěvy a strkala nos naprosto do všeho. Při první návštěvě mi prolezla celý dům a naplánovala, jak mám postavit nábytek a co je potřeba dokoupit.

Ještě musím dodat, že jí v tom zdatně sekundovala jedna z mých kolegyň. Zkrátka holky měli pocit, že mě musí naprosto předělat a daly se do toho opravdu urputně. Neštítily se naprosto ničeho a své akce ještě prokládaly pomluvami a kritikou mé práce. V té hrůze jsem se i já občas pobavila a to, když paní šéfová neměla náladu a seřvala onu zmiňovanou kolegyni, která z nastálé situace měla pocit, že je něco více než my ostatní a tím pádem nedotknutelná. To bylo haló pro nás všechny, holky si opravdu dokázaly dát do těla a krásně se pomluvit, nechyběl ani hysterický pláč. Dlouho jsem se však nebavila, jejich udobřování vždy někdo z nás odskákal. Obuly se do něj řádně, aby si dokázaly, jak se navzájem potřebují.

Časem jsem si našla jiné místo, v oboru jsem zůstala, ale pracuji s jinými lidmi a zdá se, že se slušnými. Představte si, jsem jediná, kdo nemá vysokoškolský titul, nikdo mi to nepřipomíná, oslovujeme se křestními jmény a pracujeme jako tým. Ve volném čase se scházíme, nikdo nikoho nepomlouvá a nekritizuje. Věřte, strašně si to užívám, občas ke mně ještě dorazí nějaká pomluva z předchozího zaměstnání, ale já se tomu jen směji.

Nedávno jsem se při pracovní schůzce úplnou náhodou dozvěděla, jakým způsobem bývalá paní šéfová přišla ke svému titulu a naprosto všechno jsem pochopila. Přeji Vám, aby jste v životě potkali co nejméně takových chytráků a kdyby náhodou, berte to sportovně.

Image courtesy by stockimages at FreeDigitalPhotos.net