Magazín pro ženy Portál pro ženy.cz

Po tak brzkém příchodu jara se tahle skutečnost dala vytušit. Já, jak miluju líbání pod rozkvetlou třešní, přemýšlím nad tím už pár týdnů… Zvažovala jsem, že vezmu za vděk čímkoliv, co kvete. Upletu si věneček ze sedmikrásek nebo pampelišek – vzhledem k tomu, že vychovávám dvě krásné dcerky, mám v tom celkem slušnou praxi… Mé myšlenky se ještě minulý týden uchylovaly ke kvetoucí sakuře – divoké třešni před místní mateřskou školkou, která se pyšnila opravdu překrásnými květy. Včera mě utěšil už jen pohled na velké, širé, rodné lány kolem a dokola našeho domu a naší vsi – samá zeleň a samá žluť v podobě kvetoucí řepky olejky. A alergie napochodu.

Snad i proto, že jsem věčný optimista a věřím, že naděje umírá poslední, dostalo se mi nečekané odměny. Jedeme si takhle s mužem z jeho dlouhých pracovních cest směrem k domovu, dokola obec za obcí, pole za polem… a najednou na jakési samotě nedaleko prašné cesty, rozprostírá se nádhera, kterou bych přála vidět každému. Žádná zeleň, žádná žluť – jen statné kmeny a růž, kam jen oko dohlédne. Třešňový sad. Vystoupím z auta, omámena tou nádherou, ale to už můj pohotový manžel stojí pod první rozkvetlou korunou a ukazováčkem mě láká k sobě. Pevně mě k sobě přitiskne a políbí. Je to krása. Naše láska kvete jako milion těchto kvítků i po tolika letech, pomyslím si. Ale to už mě můj muž za ruku táhne k dalšímu kmeni, opět mě odmění láskyplným polibkem a potom mě v náručí poponáší ke třetímu, čtvrtému, pátému…až dvanáctému kusu stromořadí. Ano, jsme spolu dvanáct let. Ale to nám přece nestačí. Pobíháme ruku v ruce alejí a neskromně se líbáme dál. Do zásoby… Pořád nemáme dost. Jsme tu jen my a němé čerešně. Zasypáváme se polibky na rty, na tvář, do vlasů… Ohlédnu se přes rameno a v dálce už nevidím ani hlavní cestu, ani naše zaparkované auto. Brána lásky tvořená z růžových květů se zavřela. Je mi úžasně, jako v jiném světě. Nechci, aby to skončilo. Manžel mě pohladí po vlasech a dostávám čtyři krásné polibky, přesně po vzoru jeho rodičů, když se loučívali před odchodem do práce. Na pusu „za mě“, na každou tvář a na čelo „za každé z našich dětí“. Otvírám oči, z okna do ložnice prosvítá sluníčko a na hodinách je šest hodin a deset minut. „Krásné ráno, maminko, budu muset jet. Nechtěl jsem tě budit, vypadala´s tak spokojeně. A kdy se ti to stane pospat si do šesti…“ A mně okamžitě naskakují do hlavy Starci na chmelu a jejich „Den je krááásnýýý…s teeebou…“. Miluju ho!

Dnes smířeně upletu mně i dcerkám již zmíněné věnečky ze sedmikrásek a pampelišek, které jsem tento týden záměrně neposekala, a budeme očekávat sladkého hubánka od našeho tatínka.

Já jsem si své prvomájové líbání už prožila. A jak budete první květnový den slavit vy? Hledáte kvetoucí poklad? Podělte se se mnou! Přeji den plný lásky jako ze snu. A to nejen ten prvomájový.

foto: http://www.freedigitalphotos.net