newsletter

Chcete být informování o nových článcích? Přihlašte se k odběru novinek

Špicberky 2012 - Dokud dýchám, doufám...

 
Špicberky 2012 - Dokud dýchám, doufám...

A je to tady. Dlouho očekávaná a téměř rok plánovaná mise na sever, pouhých cca 900 km od Severního pólu, 78° severní šířky, nejseverněji obývané místo na světě. Země nikoho, kde má právo svobodně žít, pracovat, hospodařit, těžit, dělat vědecké výzkumy apod. hned několik zemí, mezi kterými je i česko. Mimo jiné ale také pro mnoho extrémních turistů velmi "exotická" destinace, kam se stojí za to jet podívat.

 

Na Špicberky se dá jet lodí (využívají to hlavně expedice českých vědců z Jihočeské univerzity, kteří s sebou každoročně vezou mnoho materiálu), ale docela jednoduše a efektivně už se tam dá letět dnes za slušné peníze (např. za 6000 Kč jako my) se společností SAS z Osla, kam se lze dostat za pár korun z Katowic a nebo Wroclavi s nízkonákladovkama. Po cestě na sever z Osla se mezipřistává na severu Norska ve městě Tromso, viz fotky výše. Určitě se tam chci brzo vrátit a podívat po okolí, vypadá to tam nádherně už jen při pohledu z letadla.

Špicberky spravuje sice Norsko s hlavním městem Longyearbaen, kde se mluví Norsky, platí NOKy, ale více na jihu je také ruská část a město s cca tisícovkou obyvatel zvané Barentsburg. Zde se mluví a píše rusky, neplatí se tady kromě v hotelech nikde, místní pracující v uhelných dolech totiž podepsali ruskou dohodu na několik let práce zde, za které dostávají body na kartu, za kterou si potom pořizují vše, od jídla, přes oblečení, notebooky a telefony. Je tu chladnější klima, ale i na začátku září tu bylo stabilně přes den okolo 8 stupňů a v noci okolo 2, nicméně v půlce září už padala teplota někde i k nule a sněžilo :-)

Snažil jsem se dopředu načíst co nejvíce informací o tom kam jít, jak jít, viděl jsem i reportáže v TV, nicméně stále jsem vlastně nevěděl úplně do čeho jdu a na co se mám připravit. Nabalil jsem si tedy alespoň teplé oblečení a jídlo na celou dobu pobytu (10 dní), jelikož v místním obchodě ve městě je dost draho a po cestě se nic koupit nedá. Četl jsem také, že je třeba si půjčit pušku při vycházce mimo město, což díky tomu, že jeden statečný člen výpravy vlastní zbrojní průkaz, nebyl problém. Nemohl jsem se dobádat, zda jim bude stačit český, ale stačil - tedy alespon ve sportovních potřebách za infocentrem v Longyerbaenu. Na infocentru, kde je teda mimo jiné asi nejlepší muzeum, co jsem kdy viděl, je také možno koupit mapy oblastí, suvenýry, případně si tam zamčít ve skříňkách momentálně nepotřebné věci (zdarma).

Rozhodnuli jsme se pro "standardní" okruh, tedy cesta do Barentsburgu, přejít hory, podívat se na doly, kde se těžilo uhlí a stále žijícího socialistického městečka, kterému vévodí ruština. Po cestě tam jsme to vzali přes údolí na východ od Longyerbaenu, vyšli jsme potom přesně u nejobávanějšího místa na trase, ústí řeky do moře, kde se musí několikrát brodit ledovou vodou. Na dohled už jsou opuštěné zpracovny a překladovny černého uhlí a také několik chat na pobřeží moře, kam nyní jezdí místní norové i rusové relaxovat. Těšili jsme se na Rusanovu chatu, kde jsme se chtěli pěkně ohřát, vysušit, apod. Nicméně na tomto břehu po cestě do Barentsburku jsme ji nenašli, byla přesně naproti na druhém břehu zálivu. No nic, tak na zpáteční cestě. Později jsme se dozvěděli, že i na tomto břehu na konci je ruská chata, která je také otevřená pro turisty a dá se v ní nějakou noc pobýt. Příště.

Příroda po cestě byla nádherná, všude plno sobů, ale také mršin a koster mrtvých zvířat, které se tu v tomto chladném podnebí velmi pomalu rozkládají. Na pozoru jsme se měli také před ledními medvědy, před kterými všude varují, nicméně teoreticky by se měli držet ve východní části Špicberk. 7kg Mauserku z roku 1942 s německým hákovým křížem jsme však nosili stále s sebou, stejně jako jídlo, které jsme na noc vynášeli od stanu a zakrývali proti polárním liškám a dalším. Noční hlídky jsme pro jistotu drželi taky. Teda jak kdo... :-)

Brody byly studené, ale člověku už to tak nějak ani nepřišlo. Spíš bylo všude nehorázné vlhko a voda všude, takže se člověk vlastně pořád bořil, musel skákat po vyvýšených místech mechu, obcházet a nadcházet různé bažiny, apod. Projít celý den se suchou nohou, to je podařilo snad jen těm, co si s sebou nesli gumáky, jako naše blondýna :-)

Barentsburg nás po cca 4 dnech chůze přivítal opět šedivým počasím a pěknou zimou, nicméně alespoň jsme se podívali do mísního muzea (nic extra), hotelu pro turisty se suvenýry, kde jsme si mimo jiné vyškemrali chleba (rusky), ale jen jeden. Asi jsme se ale zalíbili, tak nám paní slíbila chleba kolik chceme, ale že si ho budeme muset jít koupit do obchodu (ten jsme hledali pěkně dlouho, žádný nápis Magazin nikde nebyl a musel nás tam zavést až místní). Mají tu také místní sokol s posilovnou a saunou a bazén (vypadá na první pohled děsivě), kde se lze zdarma vykoupat. Lidé jsou tu k turistům obecně nedůvěřiví, ale přátelští. Je to tu popravdě vždycky, když přijede loď z Longyerbaenu (pěšky chodíme asi jen my, za celou cestu jsme nepotkali jediného turistu a nebo vyšlapanou značenou cestu), jako by se přijeli děti podívat do ZOO.

Po cestě nazpět jeden den stejnou cestou, přebrodit opět ústí řeky v zálivu, kde nám místní zjistil, že nejnižší hladina bude zítra ve 13 hod., prohlídnout doly na druhém břehu a hurá do Rusanovy chaty. Tady je z jedné části muzeum o Rusanovi a z druhé noclehárna s postelemi, stolem, kamny. Uhlí je tu všude dost, stačí si nahrabat v kopci.

Z Rusanovi chaty je to další den "po kolejích" až do maličké vesničky s pár domy, kde se uhlí přímo těžilo. Odtud už stoupáme vzhůru do hor, přichází první sníh, další a najednou vystoupáme až do výšky, kde je sněhu po kolena. Sestoupáme údolím dále dolů na sever a už jsme zpět v Longyerbaenu. Zrovna začala zima, tedy ten poslední den. Nehorázně fouká, někde sněží, no ještěže jsme to tak stihli. Nesmíme zapomenou v nejsevernějším kempu na světě u letiště na poslední sprchu a pro odvážlivé je tu rituál koupání nahých v ledové vodě (voda 2°C, vzduch 4°C) pod dozorem wardena z kempu, za což náleží odvážným diplom a zapsání do listiny statečných. Tento rok (my jsme byli poslední), tam takových bláznů bylo asi 200. Čechů v poměru s ostatními docela hodně.

Celkově jsou Špicberky výbornou zkušeností, ale také je potřeba se na ně dobře připravit. Pro mě osobně to byl zatím nejnáročnější výlet, ale také jedním z nejhezčích. Je tam sice zima, ale božský klid, svoboda, nikde nikdo... Určitě to bylo krásně strávených 10 dní.


Na závěr - pokud si chcete tyto dny ještě zpříjemnit, doporučuju si vzít kvalitní teplé oblečení, hodně kvalitní a vysoké boty, karimatka bude stačit obyčejná alobalová (no dobře, příště si vezmu samonafukovačku, od země trošku táhlo) a spacák s extrémem alespoň do nuly (na co mít extrém do -22 a více jako všichni ostatní, že Honzo? smile)

Moc doporučuju shlédnout povedenou sérii fotografií našeho expedičního fotografa a střelce Martina ;-)

Hodnocení: 10 z 10ti

Úroveň angličtiny: 8 z 10ti (kvůli Barentsburgu)

2013.07.21 | Jiří Hošek | přečteno: 9202x
 

Poslat článek
Tisk

Štítky: Špicberky Norsko cestování

 
archiv

Nejzajímavější články

 

5 důvodů, proč mít svého trenéra

  Chodíme cvičit hlavně na sálové lekce, někdy zajdeme do posilovny, občas si funíme u cvičení doma. Proč by...
 
celý článek | Mgr. Daniela Krejčí | 2015.07.31 | přečteno: 9141x

Chřipkoví zabijáci

A máme tu opět po roce chřipkovou epidemii! Z tisku, rádia i televize se na nás hrnou zajímavé rady, jak s ...
 
celý článek | Mgr. Martina Fabšičová | 2016.02.09 | přečteno: 9632x

Jak oživit interiér snadno a rychle? Pořiďte si moderní kusový koberec

Při výběru podlahové krytiny dává mnoho lidí přednost snadno udržovatelným materiálům, jako jsou PVC, vinyl, linoleum ne...
 
celý článek | Martina Limbergová | 2017.10.20 | přečteno: 1560x

Seznamte se, Stévie

Říká se jí také sladká tráva nebo medové lístky a její celé jméno zní Stevia rebaudiana, nebo-li Stévie sladká. Rostl...
 
celý článek | Martina Limbergová | 2013.07.12 | přečteno: 9631x
 

Portál pro ženy