Magazín pro ženy Portál pro ženy.cz

Jsou někdy dny, kdy je opravdu vše takové, že když to někomu vyprávíte, tak ten dotyčný jen kroutí hlavou a myslí si, že to není snad ani možné.

Je asi kolem 4:30 a jak si tak krásně sním nádherně romantický sen, tak najednou rána. Otevřu oči a nic nevidím, jelikož můj malý syn mi sedí vesele na hlavě a směje se, že mě tak dokázal probudit a to nezapomene zavolat "KUK". No, prostě veselé a úžasné probuzení, že se na něj ani nedokažu zlobit. Zkouším mu naznačit, že bych ještě ležela, tak mi jen tak mimochodem zamlaská, že už by rád snídal, No, prostě moje zlatíčko.Jdeme tedy snídat a v tom si vzpomenu, že bychom měli dnes jít na kontrolu k lékaři. Samozřejmě než dosnídáme, tak je od jídla nejen jeho židlička, ale taky můj notebook a vše, na co kolem sebe dosáhnul. Ještěže jsem ho nepřevlíkla, ale už cítím, že je další pohroma, tentokrát v kalhotách. Než ho stačím přebalit, tak už má v ruce krém na zadeček a celý obsah na svém čistém bodyčku. Jen si povzdychnu a jdeme znovu k převlíkání. Tak, a je hotovo. Říkám si, že jsem teď na řadě já a jdu se dát trochu "dohromady", ať můžu mezi lidi :) Jenomže než se zcela zkulturním, tak je v domě takové ticho, jdu potichu a hledám, kde je ten můj čertík. Jen ho objevím, tak je mi do pláče, protože veškeré květináče naplněné nejen hlínou, ale i sazeničkama má v kapsách a na čistém overalku. Další kolo převlíkání je tady...Ale kolotoč se konečně zastavil a my sedíme v autě.

Jízda probíhá celkem klidně, když v tom mi zničeho nic pískne kontrolka a ručička teploty vody je na maximu. No, to snad ne :( Už další potíže ne. No, nic...vypnu motor a koukám do kufru, jestli tam náhodou nemám kanystr s vodou a ejhle, mám. Chvili počkám a pak doliju do chladiče. Malý je už nervozní, protože je vedro a v autě je jak ve výhni, nehledě na to, že by už nejspíše spal, při svém brzkém vstávání. Nastartuju a huráá na další jízdu. Voda se zdá vpořádku, tak že by teda byl už konec všemu zlému? Dojeli jsme, jen teď někde najít pořádné místo k zaparkování, ale bohužel je všude tak plno, že parkujeme až o 3 ulice dál. Malého vezmu do náručí, i když by rád šlapal po svých, jen kdybysme měli na to aspoň celé dopoledne. Vyběhnu do schodů a zaujme mě papír, který je přilepený na dveřích. "Z technických důvodů dnes neordinujeme". No, super, to snad není ani pravda. Tak co teď, no, aspoň si nakoupíme. Můj malý už pomalu usíná i v nákupním vozíku. Jenže při vyložení nákupu se dívám do peněženky a ta - je prázdná. No, jasně, peníze zůstaly doma na stole. Ještěže mám kartu, ale po vložení do přístroje hlásí minimální částku. Naštěstí po vrácení pár kousků potravin, jsem úspěšně nakoupila. Malého uložila do autosedačky a nákup do kufru. Určitě byste čekali, zda jsem to neudělala naopak :) Ale opravdu ne. Domů jsem se vrátila úplně vyřízená a tentokrát vařila krev ve mně. Ale oddychla jsem si - jsem doma.

Malý spinká, tak začnu vařit oběd. Je na čase, vždyť už je po poledni. Zvoní mi mobil, ale kde je, kam jsem si ho položila? A, tady je, mezi rohlíkama, jak se tam dostal? Ani nemám sílu nad tím nějak přemýšlet. Nějaké neznámé číslo, mám nebo nemám zvednout? Jelikož ale zvoní pořád, tak zvednu a ... ozve se hlas, že jsem vyhrála v soutěži kávovar. Říkala jsem si, že to snad ani není možné po tom krušném dopolední a pak si řeknu, že by odměna?? Odpoedne už uteče celkem klidně a já večer ulehám do postele s malým čertíkem unavená, ale vlastně šťastná, že jej mám.