Magazín pro ženy Portál pro ženy.cz

Představte si deštivé prázdninové dopoledne. Hernička je plná dětí. Pochopitelně je doprovázejí povětšinou maminky, ale je tu jedna výjimka. Sedí tu tatínek s asi dvouletým synkem a skládají si z kostek. Chlapečka nejvíce baví s hlasitým jekotem bořit tatínkovi komín, zatleská si, pobíhá okolo, sbírá kostky a nosí je zpět na stavbu. Tatínek se jeví velmi klidně a vyrovnaně, znovu a znovu velmi trpělivě věž poskládá, nepronese ani slovo. Klučík se chvílemi zastaví a zaujatě pozoruje okolí. Přemýšlí opravdu usilovně, prstíček mu zajede tu do pusinky, tu do nosánku. Co tatínek na to, že se mu tam synáček takhle krmí? Ledově klidný a mlčí. Totožná akce pokračuje necelou hodinku. Najednou se tu však vyskytne celkem zásadní situace, na kterou oba návštěvníci evidentně nejsou tak úplně připraveni. Chlapeček při jednom z „lovů“ vyšťourá z nosíku celkem solidní holoubátko a začne sám řešit, kam s ním… Myšlenka, která se mu urodí v hlavičce, je vskutku geniální. V nepozorovaném okamžiku se přiblíží k tatínkovi a prstík mu utře do trička. Co se nestane? Jaké je moje překvapení, když tatínek bez mrknutí oka „úlovek“ sebere a utře ho do trička synáčkovi. To však není vše. Tento postup pánové opakují beze slov a bez velkých skrupulí celkem čtyřikrát a poté přijde závěr, který mě nedonutí k ničemu jinému než k opuštění herny a bez myšlenky na oběd k odjezdu domů. Tatínka už hra nebaví, holoubek už asi nedrží ten správný tvar. Odhodlá se tedy k velkému činu – velmi, ale velmi nenápadně umístí kuličku přímo doprostřed křižovatky na dopravním koberci. K neuvěření. Oba návštěvníci jsou ale s tímto postupem náramně spokojeni. Mají vyřešeno. Já se nezmůžu na slovo. Rozhlížím se kolem – nejsem jediná, kdo kluky pozoruje. S maminkou, která stojí naproti mně, se setkáme očima, a i když je to celé velmi nechutné, koutky nám cukají smíchy. Ještě teď se tomu musím smát, přestože jsem pedant na hygienu a čistotu…Je to jako vystřižené z filmu Zdeňka Svěráka nebo Marie Poledňákové. Zkrátka ze života. Tatínek s chlapečkem dál pokračují v hraní a my odjíždíme domů. Celou cestu přemýšlím nad tím, proč jsem nic neřekla, ale pod vousy se pořád usmívám. Doufám, že holoubka si neodneslo nějak dítko domů na oblečení a že ho už úklidová četa dávno z frekventovaného dopravního uzlu vyluxovala. Snad dosud nezpůsobuje kolony v dopravní špičce.

Máte podobně úsměvný zážitek? Podělte se pod článkem.

Image courtesy of Danilo Rizzuti / FreeDigitalPhotos.net