Nepřehlédněte
Vyhrajte poukaz na zážitkové malování a objevte nový způsob relaxace
Pečujte o sebe a svou rodinu s kvalitní českou kosmetikou
newsletter
Chcete být informování o nových článcích? Přihlašte se k odběru novinek
Velikonoce mého dětství
Už jsou tu zase Velikonoce, nejvýznamnější křesťanské svátky, které i nevěřící převzali za své. I já je jako malá měla ráda, přece jen na vesnici se tato tradice dost držela a tak k nám každý rok přicházeli s pomlázkou všichni kluci z okolí. Jenže už spoustu let žiji ve velkém městě a tady je to prostě jiné. Od mých patnácti, kdy jsem se sem přistěhovala, jsem Velikonoce úplně vypustila. Ovšem teď, když mám sama syna, mě trochu mrzí, že se u nás doma tato tradice vytratila.
Ráda vzpomínám na dobu, kdy jsem jako malá s maminkou připravovala vajíčka pro koledníky a těšila se, až jim je rozdám. Vždyť ty naše byly těmi nejlepšími v jejich košíku, aspoň podle mě. Díky příbuzným v daleké Kanadě jsme nebarvily vajíčka klasickými barvami OVO nebo domácími recepty z cibulových slupek či červené řepy. Každý rok jsem se nemohla dočkat, až mi přijde velikonoční přání a v něm balíček s igelitovými návleky na vajíčka. Dnes je koupíte snad v každém papírnictví, ale tenkrát to ještě nikde nebylo. Těšila jsem se, až si budu prohlížet ty krásné barevné velikonoční obrázky a přemýšlet, komu který dám. Vše bylo tak jednoduché, jen igelit navléct na vajíčko a na pár vteřin ponořit do vroucí vody. Výsledek byl úžasný a hlavně ho nikdo jiný neměl.
Jak ráda jsem také zdobila velikonočního beránka a slavnostní tác pod ním. Tím skvělým piškotovým těstem voněl celý dům a mě se sbíhaly sliny. Nastříhala jsem k němu zelený krepový papír, vyrobila papírové kytičky a společně s čokoládovými vajíčky a jinými sladkostmi vše naaranžovala. Potají jsem pak chodila uždibovat po jedné lentilky a další dobroty kolem beránka, až ho máma musela se smíchem schovávat do spíže.
V pondělí ráno jsem nachystaná čekala, až dorazí první návštěvy. Jejich pořadí se rok od roku prakticky neměnilo, záleželo na tom, jak daleko to měl dotyčný až k nám domů a kolik kamarádek mezitím musel vymrskat. Pobaveně jsem pak sledovala jejich recitační výkony, stěžovala jsem si jim, jak to jejich mrskání bolí, spílala jim, ale přitom to byla prima zábava. Slavnostní oběd následně zakončil dopoledne a pak už jsme se všechny děti mohly rozběhnout ven a užít si celé volné odpoledne.
Tady ve městě se mi ale toto kouzlo Velikonoc ztratilo. Možná to bylo tenkrát jen tím, že jsem na to byla prostě už velká a neměla jsem sama zájem, ale spíš mi tady chyběla ta intimita vesnice. A to mi připadá jako velká škoda. Letos máme na Velikonoční pondělí jiný program, ale příští rok už zkusím tuto tradici obnovit. Nachystám si pro syna obarvená vajíčka a v pondělí ráno ho pošlu s tatínkem za jeho kamarádkami. Snad se i k nám zase vrátí to kouzlo Velikonoc, které jsem já měla jako dítě tak ráda.
A jak to vypadá u vás? Dodržujete tradice nebo tyto svátky neřešíte? A také si myslíte, že je to v tomto ohledu ve městě těžší než na vesnici?
Foto: http://www.freedigitalphotos.net/
Poslat článek
Tisk
Štítky: Velikonoce; svátky