Magazín pro ženy Portál pro ženy.cz

I cizímu člověku dokážu barvitě popsat ráno v naší rodině. S kamarádkami rozebírám detaily manželského života a s učitelkami ve školce klidně menstruační kalíšek.

Pokud jsem v pohodě.

Pokud se nestane něco, co mi ublíží a co nedokážu přežvýkat a spolknout.

Často si za to můžu sama, jsem emotivní a někdy výbušná. Když se mi něco nelíbí, mám potřebu se ozvat. Když někdo ublíží mým dětem, umím zařvat jako lvice. Kousnout a trhat.

Jenomže pak přijde lítost.

A taky otázky – proč je někdo zlý? Co jsem provedla? Zasloužím si to? Měla jsem nebo neměla? Proč jsem nemlčela?

Okamžitě se uzavřu jako vodní hladina, když do ní hodíte kámen. Hnusný pocity mě požíraj zevnitř a zaživa. Trpím a NEMLUVÍM. Jsem tiše a často se omlouvám. Přes telefon, SMS, e-mail. Nevím, kde jsem vzala tu trapnout touhu být s každým za dobře. Je mi líto, že se nedokážu zdravě naštvat a být pevná v kramflecích.

Zacyklím se do svých nekomfortních pocitů a zaobírám se jimi ještě dlouho po tom, co už si nikdo žádný výstup nepamatuje. Pláču a lituju se. Očekávám, že si toho okolí všimne, ale nikdy se to nestane. Lítost je ještě hlubší a nálada propastnější. Mám vztek na kamarádky, že nevnímají. Že mě neznají tak dobře, jako se znám sama a že mě tím pádem nemají rády.

Úsměvné? Obtížné, věřte mi.

Není to ale o nich.

Celý je to jenom o tom, co s tím příště udělám. Jsem si jistá, že kamarádky by mě v tom nenechaly, jenom s nimi musím mluvit. Samy mají své rodiny, svoje starosti a svých omezených pár hodin denně, kam tohle všechno musí vtěsnat. Když si o pomoc řeknu, tak ji dostanu. Teď se jen naučit, jak na to.

Dřív než se hladina uzavře, musím zařvat ještě jednou: TEĎ MI NENÍ DOBŘE A POTŘEBUJU TO ZE SEBE DOSTAT! Rozebrat z tisíce stran.

Jsem si jistá, že tohle zabere. :)

foto: www.freedigitalphotos.net