Nepřehlédněte
Tipy na podzimní aktivity s dětmi v lese. S našimi nápady nebudou chtít domů
newsletter
Chcete být informování o nových článcích? Přihlašte se k odběru novinek
Tymiánové dopisy. Pocta obětem genocidy zasazená do současnosti
Tymiánové dopisy je zkraje krásné, hebké, voňavé čtení, u kterého budete přímo před očima mít pečené jehněčí na tymiánu a sladké táhlé řecké sladkosti, nad kterými se rozplývá duše i jazýček. A pak se všechno zvrtne. Tedy, ono se to dá tušit z prolínání dějových linií a koneckonců i z anotace, ale přesto když se pak rázem ocitnete jako jediní živí uvnitř masového hrobu, kolem vás teče krev, studí hlína a neskutečně dobře vykresleným způsobem se bojíte o život, jsem si jista, že při čtení ustrnete.
Eve Makisová za toto dílo dostala právem cenu Zlatou medaili Aurory Mardiganianové, kterou uděleuje Armenian Genocice Museum, a bylo to za to, že znovuoživila historii údajně prvně dochovalé genocidy v lidské historii – tu arménskou, od níž uběhne nyní sto let.
Do malebného příběhu se vkrádá historie jedné z hlavních postav. Odkrývá se děsivé tajemství, které jen prohlubuje city, lásku, vzpomínky.
Anotace:
Když Katerine zemře babička, zanechá po sobě záhadnou krabičku na koření, která obsahuje arménsky psané dopisy a deník. Katerine se vydává na cestu, která ji zavede daleko od domova a hluboko do minulosti. Na Kypru, kam se odjíždí schovat před bolestí ze ztráty milované osoby, se setkává s Arou, mladým Arménem, jenž se jí stane průvodcem nejen po babiččině minulosti, ale i po současné kyperské arménské komunitě.
Temné obrazy období arménské genocidy a následné diaspory, od níž v letošním roce uplynulo již sto let, vyvažuje srdeční humor a postavy, které vám přirostou k srdci a s nimiž se nebudete chtít rozloučit.
Ano,ke konci už opravdu budete mít pocit, že se s postavami nechcete rozloučit a osobně by mě velice zajímalo, jaký byl jejich další osud. Další námět? Já vím, že ne. Ony jsou totiž Tymiánové dopisy tak trochu hodně romantické a občas maličko limonádové, oddechové – a o to výrazněji v nich vystupuje ta historická piha zla, snad v ostrém kontrastu se současností. Snad to byl i autorčin záměr.
Opovržení, hnus, krev, bolest, smrt… A kniha se láme díky babiččiným vzpomínkám do dějových linií, ze kterých vás opravdu přejde po zádech mráz.
„Položili mě na zem, pod zády jsem ucítil neznámou měkkost a uslyšel ženský hlas.
„Celý hoří. To nemůže přežít.“
Do nosu mě udeřila vůně gardénií smísená s pachem zaschlé krve. Upadal jsem do bezvědomí a zase přicházel k sobě. V jednu chvíli jsem byl doma v Kayseri a najednou zase v místnosti z hliněných cihel naplněné zemitým odérem. Slyšel jsem dětské hlasy, viděl tváře, duchy. Skláněla se nade mnou má matka, aby mě políbila na tvář, a najednou klečela vedle mé matrace žena s šátkem na hlavě a otírala mi obličej vlhkým, silně páchnoucím kusem látky. Rána na tváři byla pokrytá strupem, hnisala, svědila a do celého obličeje mi vystřelovala příšerná bolest. Z dálky se ozývalo mečení koz a kdákání slepic, má matka zpívala arménsky a mladé dívky tiše turecky. Rty se mi semkly kolem láhve a ústa mi naplnila chladná voda. Třásl jsem se zimou a modlil se, aby mi bylo teplo, a když přišlo, spalovalo mě a polévalo potem. Do vědomí mi pronikaly střípky reality, ale hned jsem znovu odplouval jako nadýchané semínko pampelišky unášené větrem.
O tři dny později jsem se probudil, slabý, ale při smyslech. Ležel jsem v holé zděné místnosti s podlahou z hlíny. Na háku na dveřích viselo mužské pracovní oblečení. Naproti matraci stál vysoký prádelník a ručně vyrobené závěsy rámovaly malé okno, pohrával si s nimi chladný vánek, který s sebou přinášel vůni gardénií.“
A to je asi ukázka, která nejlépe charakterizuje pocity z celého příběhu. Někdy vám voní gardenie uprostřed krve…. A jindy cítíte osten svědomí, bolesti, strachu uprostřed tak normálních situací, které prožíváme každý den.
Drsné spojení romantiky a syrové hrůzy, časové linie, které nachází rozuzlení až ke konci příběhu v happyendu dojemném tak, že autorce snad i odpustíte ten limonádový letní románek, ale i když… co když právě takové ty letní lásky jsou?
Víte co? Tahle knížka si odlehčení zasloužila. Takže Tymiánové dopisy jako neopakovatelná směs dějů, zvratů, atmosfér – je na každém, co si z nich vybere pro sebe.
O autorce
Eve Makisová se narodila v Nottinghamu. Její rodiče jsou kyperští Řekové, kteří emigrovali do Velké Británie v šedesátých letech minulého století. Vystudovala žurnalistiku a od roku 1994 působila jako dopisovatelka londýnského Evening Standard na Kypru. V roce 2001 se vrátila do Anglie. Momentálně žije s mužem a dcerou v Nottinghamu. Je autorkou čtyř románů. Kniha Tymiánové dopisy získala Zlatou medaili Aurory Mardiganianové, kterou uděleuje Armenian Genocice Museum.
Vydalo nakladatelství Argo, 2016, www.argo.cz
Poslat článek
Tisk
Štítky: genocida Eve Makisová Tymiánové dopisy recenze