Nepřehlédněte
Zimní dovolená na horách? I v Česku si užijete skvělé lyžování
Tereza Balonová - kytara a já patříme k sobě
newsletter
Chcete být informování o nových článcích? Přihlašte se k odběru novinek
Strach k životu patří
Od narození se bojím. Nejdřív o lásku mámy, pak dědy a táty. Měla jsem strach ze špatných známek ve škole a taky z toho, že mě nezvolí nástěnkářkou třídy. Že neudělám přijímačky na gympl nebo že budu nejstarší pannou ve střední Evropě.
Pořád to bylo něco a vlastně pořád je.
Mám strach z nemocí, pochybných živlů a rozvodu. Nechodím na červenou (většinou) a na dálnici nepřekročím sto padesát. Mám respekt z léků a bojím se drog. Děsím se každého nočního telefonátu a nekoukám na večerní zprávy.
A taky mám strach se ozvat. Ale udělám to. Protože chci, aby to dělaly i moje děti. Aby si každý slovo nežmoulaly deset minut v puse a až ho vyplivnou, tak aby si to nevyčítaly. Jak ráda bych tohle přestala řešit. Jak spokojená bych byla, kdybych nepřemýšlela, jestli jsem neměla mlčet.
Minulý týden mi moje osmdesátiletá babi řekla: "Aby ses neposrala". To je těžký kalibr, věřte mi. Sekla jsem se a v klidu jí odpověděla, že takhle se mnou mluvit nebude. Až moc mi připomněla prázdniny, které jsem u ní trávila před dvaceti lety. Tehdy jsem jí neřekla nic, ale tentokrát už ano. Koukala a mlčela. Dospěla jsem. Už nejsem ta holka, která si v patnácti nechala kadit na hlavu. Jsem dospělá ženská, která má svou hrdost.
A taky práci. Právě při nedávném rozhovoru s uznávaným psychologem jsme téma strachu probírali. To on mi potvrdil, že strach k životu patří. Že ho potřebujeme, abychom přežili. Zní to zvláštně, ale je to tak. Strach není slabost, je to přirozenost. Respekt před bolestí a utrpením.
A před našimi limity. Každý to máme nastavený jinak, pro každého je únosná jiná dávka adrenalinu, ale trpět nechceme nikdo. Obyčejně z toho máme z strach :).
Poslat článek
Tisk
Štítky: strach vztahy