Magazín pro ženy Portál pro ženy.cz

Pořád to bylo něco a vlastně pořád je.

 Mám strach z nemocí, pochybných živlů a rozvodu. Nechodím na červenou (většinou) a na dálnici nepřekročím sto padesát. Mám respekt z léků a bojím se drog. Děsím se každého nočního telefonátu a nekoukám na večerní zprávy.

A taky mám strach se ozvat. Ale udělám to. Protože chci, aby to dělaly i moje děti. Aby si každý slovo nežmoulaly deset minut v puse a až ho vyplivnou, tak aby si to nevyčítaly. Jak ráda bych tohle přestala řešit. Jak spokojená bych byla, kdybych nepřemýšlela, jestli jsem neměla mlčet.

Minulý týden mi moje osmdesátiletá babi řekla: "Aby ses neposrala". To je těžký kalibr, věřte mi. Sekla jsem se a v klidu jí odpověděla, že takhle se mnou mluvit nebude. Až moc mi připomněla prázdniny, které jsem u ní trávila před dvaceti lety. Tehdy jsem jí neřekla nic, ale tentokrát už ano. Koukala a mlčela. Dospěla jsem. Už nejsem ta holka, která si v patnácti nechala kadit na hlavu. Jsem dospělá ženská, která má svou hrdost.

A taky práci. Právě při nedávném rozhovoru s uznávaným psychologem jsme téma strachu probírali. To on mi potvrdil, že strach k životu patří. Že ho potřebujeme, abychom přežili. Zní to zvláštně, ale je to tak. Strach není slabost, je to přirozenost. Respekt před bolestí a utrpením.

A před našimi limity. Každý to máme nastavený jinak, pro každého je únosná jiná dávka adrenalinu, ale trpět nechceme nikdo. Obyčejně z toho máme z strach :).