Magazín pro ženy Portál pro ženy.cz

Každý den mám takový svůj rituál. Příjdu domů z práce, uvařím si kávu a sednu si do křesla, pokusím se vypnout myšlení a jen tak koukám z okna. Dnes plují po nebi černé mraky jako tehdy před 5lety.

To jsem taky tak odpoledne relaxovala a pohled z okna mi naskytnul stejné černé mraky, ze kterých padaly provazy vody. Cítila jsem divný pocit, ale nevěděla jsem proč. Tíseň mi svírala žaludek, ale bylo to takové zvláštní. Déšť neustával ani večer a navíc se přidala bouřka. Dodívala jsem se na film a vyšla ven. Všude kolem bylo ticho, dokonce se mi zdálo, že ani ptáček nezazpíval. Najednou to ticho protnul hlas z obecního rozhlasu: "Kdo se cítí v ohrožení, zavolejte na obecní úřad a oni vyšlou pomoc". Nikde jsem nic neviděla, tak jsem byla celkem vklidu. Jen jsem se rozhodla schovat zahradní nábytek, aby zbytečně nestál na dešti. Jenomže jsem nestačila ani dojít ke dveřím, když se najednou objevila voda u prvního ze tří schodků do domu. Kdyby se na mě někdo v tu chvíli podíval, viděl by v mých očích smrtelný strach. Rychle jsem zavřela dveře a utíkala zachránit ty nejdůležitější věci. A na obecní úřad už se taky nedalo dovolat, všechny linky byly obsazené. Co teď dělat? Na posteli ležel dědeček, mimochodem imobilní a babička, která taky již té síly moc neměla. Najednou nebylo vody po kolena, ani už do pasu,ale skoro po prsa. Jediné, na co jsem v tu chvíli pomyslela, bylo, že v tomto domě zůstat nemůžeme a musíme pryč, ale kam? Všude bylo plno kalné vody...

Trvalo mi chviličku, než jsem sebrala odvahu a strčila dědečkovi mobilní telefon do ruky, kde sice bylo minimum baterie, ale přece jen akutně jsem potřebovala nějaké spojení. Měla jsem hrozný strach, aby ten mobil neupustil a aby se sám do té vody nepřevrhnul, protože už byl spíše apatický. Podařilo se mi jej dostat přes dvůr ke schodišti na seník, měl totiž matraci, která plavala na vodě jako "vodní lehátko". Dostala jsem jej i po schodech do patra a potom se vrátila zpět pro babičku, ale už jsem neměla v nohách tu jistotu, protože voda opravdu změnila okolí a člověk nevěděl, kam šlápne a co má pod nohama. I babičku se mi podařilo dostat ke schodišti, i když odmítala vyjít ze dveří. Ještě jsem se u schodiště otočila, ale to jsem neměla dělat, protože se odněkud objevil silnější proud vody a ten mě pod to schodiště strhnul. Nemohla jsem se vynořit, nešlo to. Ale musel nade mnou stát anděl strážný, protože se mi pod rukou zničeho nic objevilo zábradlí. Z posledních sil jsem se chytila a vylezla po schodech do patra. Sedla si na poslední schod, klepala se strachem i zimou a koukala se na hladinu, jestli se ještě zvedá, ale vypadalo to, že už ani ne.

Po půlnoci se objevilo záchranářské vozidlo, ale nemohlo zastavit, protože stále tekl silný proud vody. Nikdy bych nevěřila, jakou sílu ta voda může mít a co vše může brát sebou. Asi ve 3h ráno voda trochu opadla,ale stále se nedalo sejít ze schodů. Z okna jsem volat nemohla, protože mi vypověděly hlasivky a slabé světýlko z mobilu nebylo taky skoro vidět. I když se mi v jednu chvíli zdálo, jak projeli záchranáři, že zpomalili a dokonce zhasli světla. Jako první se domu dostala policie a hasiči, aby zkontrolovali situaci a hlavně vypnuli elektřinu, která mimochodem fungovala celou noc. Asi kolem 6h ráno se k nám konečně dostali s evakuačním člunem, kde nás provedli našim domem a posadili na něj. Dědečka evakuovali dřive a na evakuačním lehátku, poté jej naložili do sanitky a odvezli do nemocnice. Já se dovolala k mým rodičům, kteří se pro nás zastavili a odvezli k sobě domů.

Následky po povodních byly nejen fyzicky, emočně, finančně, ale hlavně po psychické stránce dost velké. Léčím se s tím dodnes a pokaždé, když se na nebi objeví velké černé mraky a více prší, nemůžu strachy a obavou vůbec spát.

Image courtesy of Supertrooper / FreeDigitalPhotos.net