Magazín pro ženy Portál pro ženy.cz

Jak je trávím já? Různě a přitom stejně. Většinou uložím děti, povídám si s manželem a přitom poklízím, pracuji, čtu, píšu, cvičím, chystám děti na další den. Vlastně vždycky to začne i skončí u dětí. Jsem taková Sněhurka se třemi trpaslíky.

Přestože své děti bezmezně miluju, protože mě dokáží nabít vesmírnou energií, stejně tak mi ji ale umí vyčerpat až do dna. K regeneraci svých sil využívám právě večery, kdy často přemýšlím nad tím, zda svou roli maminky zastávám správně, jestli někde nedělám chybu a proč mám občas pocit, že selžu… Přemítám v hlavě situace posledních dní, kdy jsem se na děti zlobila. Kdy mě rozčilovalo, že neposlouchají, nechtějí se utišit, jsou rozdováděné a večer dlouho štěbetají. Jak mě mrzí, že je ráno musím brzy budit a ony nechtějí vstávat, protože večer nešly včas spát a chtěly vyprávět další a další pohádku. Proč mají nejvíc dotazů na nesmrtelnost brouka právě večer, když v kuchyni čeká hora nádobí a v obýváku už pár dní roste hromada prádla. A proč v sobotu a neděli, kdy můžeme spát do aleluja, vstávají před šestou hodinou s úsměvem na rtech a radostným zpěvem…

Dnes jsme měli kulturně zaměřený den – velikonoční besídku ve školce a první jarmark na základní škole. Byla jsem neskutečně šťastná a pyšná na své děti. Básničky a písničky mi zaplnily oči slzami štěstí, na prodejním jarmarku jsem nevěděla, který výrobek se mi líbí více, nejmladší ratolest potichu a se zaujetím sobě vlastním vše sledovala. Všechny tři moje poklady byly opravdu zlaté! Proto myslím na to, jestli svým dětem dávám svou lásku dostatečně najevo. Jestli někdy nejsem až moc přísná. Jestli je správně podporuji, motivuji a chválím, zda mají pocit bezpečí a jistoty. Jestli jim věnuji dost času a přitom mají dostatek vlastního prostoru. Jestli je něco netrápí a zda by mi to vůbec řekly. Jestli ví, jak jsem na ně hrdá a že bych je nevyměnila za nic na světě. Zkrátka znovu a znovu pochybuji, jestli jsem pro ně dobrou mámou…

Hlava plná myšlenek, nádobí umyté, prádlo vyžehlené. Slyším poslední spláchnutí po desátém velmi nutném vyčurání, malé zachichotání a za chvíli už všechny sladce oddechují. Je tu najednou nezvyklé ticho, vlastně se mi už po těch hláscích stýská. Vždycky je jdu zkontrolovat a přikrýt. Vypadají jako andílci, snad jim nic nechybí a něco pěkného se jim zdá. Chci, aby věděly, že právě ony jsou to nejlepší, co se mi v životě povedlo a že jsem tu jenom pro ně. Zítra jim to zase musím říct. Mám nejúžasnější děti na světě. Myslí si ale i ony to stejné o mně?

Image courtesy of arztsamui at FreeDigitalPhotos.net