Magazín pro ženy Portál pro ženy.cz

Proč bych jako něčemu nemohla rozumět? Copak ženě bez dítěte chybí nějaké zvláštní mozkové buňky, které se vyvinou až s jeho narozením? Nebo se snad v porodnici s rodným listem rozdává i nějaký patent na rozum?

Chápala jsem, že láska k dítěti je jiná než k partnerovi nebo třeba rodičům. Ale přece v tom nemůže být zase tak zásadní rozdíl. A i člověk bez dětí ví, co je to únava a vyčerpání. Přece - když mi někdo řekl, že skoro celou noc nespal, věděla jsem, jaké to je. Strávila jsem nejednu noc na večírku nebo diskotéce. Strach o dítě je určitě obrovský, tomu jsem věřila, ale stejně se přece můžeme bát i o někoho jiného nebo snad ne?

Také jsem neměla ráda, když jediným tématem hovoru po pár úvodních větách byly jen a jen děti. Ráda jsem si vyslechla, co je u koho nového a co ty jejich zlatíčka už umí, ale všeho s mírou. I já měla svá témata, o kterých jsem chtěla mluvit. A samozřejmě mi přišlo, že jsou moje témata mnohem zajímavější, protože co je, proboha, tak fascinujícího na prvních pár lžičkách vařené mrkve? No tak je dítko snědlo, a dál?

Jedna moje kamarádka byla zářným příkladem toho, že i po narození dítka se člověk může bavit o jiných než miminkovských věcech. Samozřejmě mi taky vylíčila pokroky své malé dcerky a zážitky s ní, ale zároveň ji vždy zajímalo, co se děje u mě v práci, kde jsem se dobře pobavila a vůbec, jak se žije nám bezdětným. Tak se samozřejmě budu jednou chovat i já, říkala jsem si.

A pak se mi narodil syn. Nejkrásnější dítě pod sluncem, to bylo jasné na první pohled. Brzy bylo jasné také to, že takto nekriticky jako jeho nebudu milovat nikdy nikoho jiného. Byla jsem vyčerpaná a sil ubývalo, ale stejně jsem noc co noc každou chvíli vstávala a krmila to svoje zlatíčko, trpělivě ho uspávala a sama pak nemohla usnout. Časem jsem musela uznat, že takový druh únavy jsem nikdy nezažila. Po víkendu stráveném ve víru tance a alkoholu jsem si vzala den nebo dva volna a ty celé prospala. Jenže to s dítětem nejde. Ono vám nedá dovolenou, na ni nemáte nárok. Je potřeba jet na doraz. Ale zase máte skvělý pohon, který vás vždycky přiměje zvednout se a najít v sobě netušené rezervy. Nakonec musím uznat, že i ten strach je tak nějak jiný. Už několikrát mě naprosto ochromila situace, kdy hrozilo mému děťátku nějaké nebezpečí. A to se ve skutečnosti nakonec nic nestalo.

Přidala jsem se tedy postupně a vlastně nevědomky do toho klubu zasloužilých matek. Myslím, že jsem za nějaký čas musela všem známým lézt na nervy, jak jsem neustále stáčela hovor k tomu svému neskutečnému pokladu. Ale když já bych o něm vydržela mluvit hodiny a hodiny. Jasně, zajímaly mě i jiné věci, ale ty jen v rychlosti a během chvíle jsem už zase popisovala další zážitek s tím mým broučkem, protože každý den se stane něco nového a zásadního. Naštěstí mám všechny kamarády a kamarádky velmi tolerantní a nikdo si zatím nestěžoval.

Ale docela mě vyděsilo, když jsem nedávno v rozhovoru se zatím bezdětnou kamarádkou použila jednu z těch zaklínacích formulek: „Však to poznáš, až budeš mít taky dítě.“ Asi bych si měla občas vzpomenout na to, co jsem sama nesnášela a zamyslet se nad tím. Nebo mi utečou ti mí ochotní posluchači a komu pak budu líčit fascinující historky o tom, jak malému chutná banán, ale nechce jablíčko. Nebo že nespí, jak by měl, a zlobí, když se to nejméně hodí. Matky jistě ví, o čem mluvím a jak důležitá a nekonečná tato témata jsou.....

Foto: http://www.freedigitalphotos.net/