Magazín pro ženy Portál pro ženy.cz

Ferda versus já a (ne)řízení…

Ferda je rodinný automobil určený k přepravě naší pětičlenné rodinky, domácího mazlíčka nepočítaje. Pro mě, nevyznavače a nepoznavače aut (rozlišuji auta malá a velká, dále znám podkategorie barev a služební auto mého manžela rozeznávám podle SPZ), v první chvíli mikrobus (ne-li autobus). Obrovská krabice, kterou nejen, že nebudu nikdy schopná řídit, ale parkování s ní bylo pro mě noční můrou už při pohledu na fotografii v inzerátu. Toho času v pokročilém stadiu třetího těhotenství, vyhýbaje se úspěšně asi 7 let řízení automobilu, šly na mě mdloby, a jediným únikem od reality byl pro mě porodní sál…

Chvíle toliko očekávaná vzhledem ke dvěma předcházejícím předčasným porodům však nenastávala a po pár dnech vyřizování nejrůznějších formalit ocitl se Ferda u našeho domu. Jaké bylo moje překvapení, když první věta mého muže byla: „Sedni a jedem, vždyť je tvoje!“ Nevím, čím to bylo, ale neprotestovala jsem. Byla to výzva. I nainstalovali jsme do zadní části autosedačky našich stále ještě dvou dětí, přikurtovali je do nich a můj pupík, dlouho nic a pak já jsme se vyškrábali na sedačku řidiče. Páni, to byl výhled! Doširoka rozkročmo se mi sedělo celkem pohodlně. Pochvaloval si to i fotbalista uvnitř mě. Pochopila jsem rychle i další bonus, že tento posed mi zůstane po celou dobu jízdy. Náš Ferda je totiž vybaven automatickou převodovkou, takže moje levá spojková noha může zůstat v klidu…Uvelebila jsem se a začala se rozpomínat, jak že mě to učili v autoškole přesně před deseti lety: nastavit sedačku, zrcátka, zapnout pás…? Startování proběhlo bez větších problémů a při „řazení“ jsem si už připadala jako mazák J S manželem na místě spolujezdce a dětmi v zádech (a jedním v bříšku) uskutečnili jsme tenkrát okružní jízdu několika přilehlými vískami. Holky byly nadšené, že maminku konečně vidí v nové roli: „…my jsme věděly, že děláš všechno, ale že umíš i řídit auto…“, a ani nedutaly. Po příjezdu jsem byla pochválena a na důkaz mého umu odměnil mě můj muž sladkou pusou a spokojeným úsměvem. Jak málo stačilo k mé radosti.

Ale co let přemlouvání se a všemožných důvodů „proč ne“ nás to všechny stálo, než jsem k tomu dospěla. Předchozí negativní zkušenost po nehodě, nemožnost mít vozidlo nepřetržitě k dispozici a získat tak potřebnou jistotu, bydlení v centru města a lepší dostupnost všech služeb pěšky, ale hlavně asi strach o ty človíčky, které bych měla vozit a co kdyby…

Nikdy v životě by mě nenapadlo, že po vysněném přestěhování na venkov, krátce před a téměř bezprostředně po porodu třetího dítka naskočím do role řidičky tak zlehka, jako bych s tím vlastně ani nikdy nepřestala. Fittipaldi hadr. Nevím, zda to byla léčba šokem, nebo snad potřeba dospět osobně k té touze být nezávislejší… Každopádně děkuji z tohoto místa svému muži za obrovskou podporu (naučil mě mj. couvat podle postranních zrcátek a parkovat na správných místech), dětem za to, že se mnou rády cestují a dodržují mnou nastolená pravidla, a za trpělivost, která přinesla ovoce. Teď si neumím život na vesnici a se třemi relativně malými dětmi bez auta absolutně představit. A ten úžasný pocit a obdivný pohled kolemjdoucích, když zaparkuji před zdravotním střediskem nebo obchodním domem, z auta vyskákají tři caparti a vzorně se seřadí na chodník popř. k nákupnímu vozíku, ten je k nezaplacení. Jsem na nás pyšná!

Á propos – také potkáváte na silnicích za volantem stále více žen? Spousta mých kamarádek právě nyní navštěvuje autoškolu nebo nedávno získala „papíry“. Podle statistik roste počet žen řidiček přímo raketovým tempem! Moderní doba nám nedává na výběr, milé ženy! Dávno pryč je hláška „ženská za volantem = auto bez řidiče“!

Podělte se pod článkem, jak jste na tom s řidičákem vy… Máte druhé auto do rodiny? Řídíte tak ráda jako teď já?

Zdroj: Image courtesy of ammer / FreeDigitalPhotos.net