Magazín pro ženy Portál pro ženy.cz

Sebe řadím bez otálení do skupiny obzvláště citlivých jedinců. Jsem prostě cíťa. Dojetí je mé druhé jméno. Přichází samo, neohlášeně, ale já už vím moc dobře, kdy ho očekávat. I kdybych chtěla, nedá se zastavit ani nijak ovládat. Kdo mě nezná, po prvním setkání ve školce, škole nebo jinde možná pochybuje o mém psychickém zdraví. Stačí mi totiž málo. Velmi málo. Mezi obvyklé spouštěče mých výlevů patří česká hymna, scéna nebo písnička z romantického filmu. Stačí mi zaslechnout, jak děti zpívají a nacvičují nové básničky a písničky. V adventním čase mě tradičně odzbrojí vánoční koledy nebo nadšení mých dětí, když zmizí dopis Ježíškovi zastrčený za okno.

Tento týden zažívám ale opravdový nápor. Je období besídek a dětských představení, kdy moje oko vlhne už při odchodu z domu. Jakmile projdu vstupními dveřmi školy a dýchne na mě atmosféra Vánoc, vidím zapálené svíčky, slyším štěbetající děti, jak se převlékají, řadí, naposledy opakují básničky, jsem v koncích. Se skleněnýma očima usedám na nějaké nepříliš nápadné místo, ale to už děti přicházejí. Každé z nich netrpělivě těká po publiku a hledá své blízké, jestlipak i oni už dorazili a bude jim moci předvést svůj um. S nadšením sobě vlastním se setkává očima s maminkou, tatínkem, velmi spontánně mává a nahlas zdraví své sourozence. Teprve pak je spokojeno a vystoupení může propuknout. Já v této chvíli načínám druhé balení kapesníčků a snažím se nerušit hlasitým smrkáním.

Nevím, čím to je, ale v obecenstvu bývám jedna z mála, často skutečně jediná, koho dětská roztomilost a velká šikovnost takto dojímá. Nic na tom nemění věk, prožívané těhotenství, hormonální vlivy šestinedělí ani počet dětí… Rodiče se většinou usmívají a na mé reakce zkrátka hledí s podivem. Včera jsem se ale velmi potěšila při pohledu na jednu z nových maminek. Kromě několika babiček, u kterých mě slzy radosti z vnoučátek nepřekvapují, to bude človíček ke mně do party. Paní stojící necelý metr ode mě nahrávala na telefon písničku Dej Bůh štěstí v podání asi tříletého synka. Chlapeček zpíval přímo pro maminku, doslova na ní visel pohledem. Ta si notovala s ním, po tváři jí stékaly potoky slz a ruce se jí třásly. Troufám si odhadnout, že z nahrávky nebude nic, ale ten zážitek je k nezaplacení. Po vystoupení se jí chlapeček vrhnul do náruče a když ruku v ruce odcházeli, ještě stále vzlykala…

Nikdy jsem se za své slzy nestyděla, to jen pohledy a údiv okolí mi někdy bývaly nepříjemné. Díky včerejšku jsem poznala, jak krásně a láskyplně vypadá mé dojetí a pýcha z druhé strany, a že je skutečně velmi zdravé nechat svým pocitům naprosto volný průběh…

Image courtesy of kjnnt at FreeDigitalPhotos.net