Magazín pro ženy Portál pro ženy.cz

Povědomí o bylinkách se předávalo z generace na generaci a dochovaly se i některé archeologické nálezy. Zjistilo se například, že bylinkářství kvetlo už před 5 tisíci lety. Prvenství (nakonec tu přeci jen máme nejistého vítěze) ve využití bylin se přiznává čínské civilizaci, nezávisle na Číně se ale bylinkářství rozvíjelo i v oblasti Mezopotámie, Indie a Egypta, který je dokonce považován za centrum starověké medicíny.

Starověký Egypt

Když vědci zkoumali hrobku krále Scorpiona I. Z doby 3 150 let př. n. l., nalezli stopy látek, které prokázaly, že již staří Egypťané přidávali do vína koriandr, mátu, šalvěj či smůlu z borovice. A už ve starém Egyptě měli na léčivé rostliny „monopol“ kněží. Využívali je, ale nezbavili nálepky „zázračnosti“ a magické moci. V průběhu zákroku vyslovovali kouzelná zaklínadla a odvarům z bylinek tajemná jména. Přitom tou nejhojněji využívanou rostlinou byl pelyněk.

Indie

Ájurvédský systém bylinkářské medicíny v Indii má své kořeny zhruba ve 3. tisíciletí př. n. l. Podle legendy se v jedné jeskyni v Himálaji setkali nejmoudřejší muži z různých částí Indie a několik dní a nocí spolu mluvili o svých lékařských zkušenostech. Vše shrnuli do jedné nauky, kterou nazvali ayurveda (ayus = život, veda = poznání).

Po další tisíce let si každý, kdo se s ní setkal a používal ji, přidal něco ze svých zkušeností a nových poznatků. V 1. století se lékař Charaka rozhodl vše sepsat. Celý léčebný systém pěkně pohromadě.

Podle ájurvédské filozofie závisí zdraví na naší schopnosti žít v harmonii se svým vnitřním světem a vesmírem, tedy v harmonii mezi tělem, myslí a duší.

Čína

Císař Shen Nung byl podle všeho první, kdo sám na sobě zkoušel účinky bylin a vše sepsal kolem roku 3 000 let př. n. l. Postupně se v Číně k ověření účinků bylinek používala zvířata – Číňané už tehdy používali rostliny určené k léčbě i jedy.

Antické Řecko a Řím

Počátky bylinkářství v Evropě jsou samozřejmě spojovány se starověkým Řeckem a Římem a také s jejich mýty. Podle nich své znalosti o bylinách předávali smrtelníkům bohové a hrdinové. Stopy najdeme například v latinských názvech bylin, kdy třeba řebříček je pojmenován jako Achillea, takže bylinka byla jasně připisována Achilleovi, pelyněk je latinsky Artemis a byl spojován bohyní Artemidou, kosatec zase s bohyní duhy Iris.

Kromě směsí na různé neduhy používali kněží těchto civilizací i různé narkotizující směsi, které jim, a zejména věštcům, měly pomoci v propojení s božským světem. Pak tu ovšem máme ještě čistě jedovaté výluhy, které sloužily k provádění trestů smrti.

Jako perličku zde můžeme zmínit, že někteří řečtí panovníci se tak báli otravy, že jedovaté rostliny pěstovali ve svých vlastních zahradách. Pontskému králi Mithridatesovi se podařil téměř zázračný kousek, když vynalezl (a samozřejmě po celý život užíval) neuvěřitelný protijed na všechny známé jedovaté látky složený z 54 surovin.

A to jsme historii bylinek pouze letmo nastínili. Jejich další osudy a osudy s nimi spojené jsou na mnoho stran dalšího vyprávění.