Magazín pro ženy Portál pro ženy.cz

I kdyby kocour na koze jezdil.

Až budou padat trakaře.

Kdyby ses rozkrájela.

Ani kdyby ses postavila na hlavu.

Jako dítě jsem tyhle věty slýchala běžně a nikdy jsem o nich nepřemýšlela. Včera jsem ale začala. Především o té poslední, protože to chvíli vypadalo, že je z těch čtyř jediná realizovatelná.

Takže včerejší podvečerní lekce jógy a moje nová zkušenost: Lektorka nám ukázala, jak na to, a trpělivě vyčkávala, která z nás se odhodlá. Zkusila jsem to. Ruce a hlava v trojúhelníku, velký tlak do podložky, všechny prsty rovnoměrně zatížené. Opírat se v místě, kde jsme jako miminka měli fontanelu, postavit se na špičky a zvykat hlavu na silný tlak. Dotud to ještě šlo, i když to celkem bolelo, ale k další fázi už jsem odvahu nesebrala. Složit nohy na ruce a spoléhat se pouze na tři chabé opěrné body, to chce buď tři promile nebo sebedůvěru americkýho prezidenta. V tuhle chvíli jsem to vzdala a nebyla jsem jediná.

Prý se to dá trénovat.

Prý je to zdravé.

A prý je to další z kroků k odstranění nějakých vnitřních bloků.

Někdo na hlavě dokáže stát dlouhé minuty a užívá si obráceného pohledu na svět. Podobně jsme na tom byli vlastně už v děloze. I tam jsme k tomu ale museli postupně dospět.

Kdy jsem se k tomu v prenatálním věku rozhodla já, to neví ani moje máma, ale pamatuju si ještě moc dobře, jak to měly moje děti – první si dalo na čas (celé svůj otec, který klidně zmešká mezinárodní vlak) a otočilo se tři dny před porodem, druhé (celá já, která klíče od bytu vyndávám ještě tři zastávky před výstupem z tramvaje) už v polovině těhotenství. Příchod na svět nezmeškalo ani jedno. A o tom to je – k cíli dojdeme každý a je jenom na nás, jakou zvolíme cestu.

P.S. Zatím zkouším svíčku :).

foto: freedigitalphotos.net