Magazín pro ženy Portál pro ženy.cz

Jedna známá vybudovala svou firmu prakticky od základů. Věnovala svému cíli neskutečně mnoho času i energie, aniž by věděla, že to skutečně dobře dopadne. Dopadlo. Prvotní nadšení a vlna euforie, na níž se ze začátku vezla, včetně radosti z milých zaměstnanců, na něž se mohla stoprocentně spolehnout, byla vystřídána vystřízlivěním a pohledem do drsné reality, která skýtala výjevy typu pichlavých výroků nejbližších, řečí o preferenci práce před rodinou a hlavně, pane bože, dětmi. Nikoho nezajímalo, že svou rodinu rozhodně nezanedbává a děti jsou pro ni stále na prvním místě. Pouhá představa vysokých výnosů, které mohly z firmy proudit, vyvolala u mnoha lidí zaslepenou závist. Ta se totiž v našich končinách nosí téměř povinně.

Byl jednou jeden mladý muž, který mnoho let pracoval na jednom nejmenovaném pracovišti. Měl patřičné vzdělání, měl skvělou kvalifikaci pro svůj post. Přesto se rozhodl posunout se ve svém osobním vývoji trochu dál a začal opět studovat. Očekával, že nadřízení budou potěšení jeho snahou o další vzdělávání, zvláště když termíny studia nekolidovaly s pracovní dobou. Patrně však nebylo pouhou náhodou, že krátce poté, co vše poctivě nahlásil šéfovi, se na něj snesla lavina kontrol a podrobného zkoumání jeho odvedené práce. Co když kvůli studiu zanedbává své povinnosti? Nebylo by lepší se jej zbavit a propustit ho právě třeba z důvodu neplnění pracovních povinností? Poté, co i přes tento teror úspěšně složil státní závěrečné zkoušky, začal se chodbami šířit jedovatý šepot, který se zaměřoval především na mantru končící slovy "hlavně, že má deset titulů před jménem i za jménem". A to i z úst kolegů, které onen mladý muž považoval prakticky za své blízké přátele.

Žily byly dvě kamarádky. Znaly se úplně odmalička, společně zdolávaly různá úskalí, která jim život připravil, i radosti, které jim dopřál. Téměř ve stejnou dobu odmaturovaly, zamilovaly se do skvělých chlapů, přestěhovaly se, vdaly se a otěhotněly. Vesele si plánovaly, co vše budou se svými dětmi podnikat a těšily se na další společné zážitky. Jedné z nich však osud nepřál a miminko jí z bříška sebral. Tato žena už neměla sílu nadále sdílet štěstí své dlouholeté kamarádky a pomáhat jí s přípravami na příchod nového človíčka na svět. Stejně tak tato budoucí maminka mívala často až výčitky svědomí vůči své kamarádce, když měla radost, že s jejím těhotenstvím vše probíhá v pořádku. A tak se jejich cesty rozešly. Na dlouhých šest let se jejich kontakt omezil na pouhá přání k narozeninám a k Vánocům. Sešly se až po letech, jedna s prvňáčkem za ruku, druhá s kočárkem před sebou. Jejich cesty se opět spojily, ale letitá trhlina se nikdy pořádně nezacelila.

Tohle nejsou smyšlené příběhy, vše je ze života. Jistě znáte také podobné osudy, možná přímo vy máte osobní zkušenost se střetem se závistí. Závist jako taková vyvěrá z člověka, který cítí křivdu, protože jemu se nedaří, přestože se třeba i on snaží a dělá maximum pro to, aby změnil situaci ve svůj prospěch. Závist v něm bobtná jako jed a ten jed jej dusí. Musí jej tedy nějakým způsobem vypudit ze svého organismu. Jak? Přece jedovatými řečmi. Ať již za zády nebo přímo do očí větami typu "a co z toho jako budeš mít, no já bych na tohle čas neměl, já mám na starosti důležitější věci", případně "no jo, ty máš ty svoje konexe, to pak jde vše samo". Snaží se tímto jedem úspěšného člověka zranit, snížit jej na vlastní úroveň místo toho, aby se naopak snažil využít této zkušenosti a snažit se sám vystoupat výš. Proto pokud vás začne sžírat pocit závisti, vydechněte její jed, nadechněte se čistého vzduchu a druhému ten úspěch přejte a nechte se třeba i něčím inspirovat. A pokud se naopak vy sami stanete terčem nepříjemných řečí kvůli tomu, že se vám něco povedlo, pokuste se to nevnímat a nenechte se tím zasáhnout (i když je to někdy těžké, zvláště pokud se jedná o vaše blízké). Bylo by pěkné, kdyby se nám podařilo závist zcela vymýtit.

Image courtesy of stockimages at FreeDigitalPhotos.net