Nepřehlédněte
Klára (28): Když se opiju, dělám věci, které si nepamatuji a za které se stydím
Z New Yorku do Paříže: 16 nádherných úlovků pro cestovatele
Chcete pomoct ženám, které nemohou mít děti? Darujte jim vajíčka!
newsletter
Chcete být informování o nových článcích? Přihlašte se k odběru novinek
Ukliď si v sobě a pak kolem sebe?
Tak mi to říkala moje máma. Přestože i ona to dělala naopak. Kdykoliv se něčím trápila, uklízela. Hodně a detailně. Pečlivě a dlouho. Srovnala každý šuplík, vyházela nenošené oblečení, staré účty, vymetla pavučiny a vyčistila si tím hlavu.
Jednou vyhodila i tátovy hodinky po prababičce (mojí). Omylem. A prý nerada. Možná, možná jen na něho měla vztek. Skončilo to tak, že táta zuřil a máma se hrabala v kontejneru až do setmění. Hodinky našla a vztek ji opustil. Terapie k nezaplacení.
Mám to stejně. Kdykoliv je mi smutno, jsem nakrknutá nebo otrávená, uklidím byt. Pořádně. Zapotím se drhnutím spár dlažby, přeskládáváním oblečení dětí a tříděním kořenek. Bohovsky se mi uleví. Kolem všechno voní, je na svém místě a já se cítím dobře. Během cídění si přehrávám všechny možné rozhovory, debatuju, argumentuju, odsuzuju. Se všema si to vyřídím, každou křivdu vysvětlím. Odpustím. I sobě.
Usměju se na tu zpocenou ženskou do zrcadla a zase je mi fajn.
P.S. Právě jdu na to :).
Poslat článek
Tisk
Štítky: