Magazín pro ženy Portál pro ženy.cz

Tak mi to říkala moje máma. Přestože i ona to dělala naopak. Kdykoliv se něčím trápila, uklízela. Hodně a detailně. Pečlivě a dlouho. Srovnala každý šuplík, vyházela nenošené oblečení, staré účty, vymetla pavučiny a vyčistila si tím hlavu.

Jednou vyhodila i tátovy hodinky po prababičce (mojí). Omylem. A prý nerada. Možná, možná jen na něho měla vztek. Skončilo to tak, že táta zuřil a máma se hrabala v kontejneru až do setmění. Hodinky našla a vztek ji opustil. Terapie k nezaplacení.

Mám to stejně. Kdykoliv je mi smutno, jsem nakrknutá nebo otrávená, uklidím byt. Pořádně. Zapotím se drhnutím spár dlažby, přeskládáváním oblečení dětí a tříděním kořenek. Bohovsky se mi uleví. Kolem všechno voní, je na svém místě a já se cítím dobře. Během cídění si přehrávám všechny možné rozhovory, debatuju, argumentuju, odsuzuju. Se všema si to vyřídím, každou křivdu vysvětlím. Odpustím. I sobě.

Usměju se na tu zpocenou ženskou do zrcadla a zase je mi fajn.

P.S. Právě jdu na to :).