Magazín pro ženy Portál pro ženy.cz

Možná bych to mohla upřesnit. Řízení pro mě začalo být jen nepříjemnou nutností v momentě, kdy jsem ho mohla začít legálně provozovat. Tedy od získání řidičského oprávnění. Mnohem raději „řídím“ na místě spolujezdce. A pořád o sobě nemůžu s klidným svědomím říct, že jsem skutečně dobrá řidička…

Na místě spolujezdce jsem taková tichá a kochací. Hrozně ráda jezdím autem se svým mužem. Lepšího řidiče snad neznám. Ne, že by můj muž potřeboval instruktáž, ale občas si prostě neodpustím poznámku k rychlosti, řazení, bezpečné vzdálenosti, kterou můj muž kontruje větou: „Chceš řídit?!?!“… jinak se ale chovám jako opravdová dáma, nejraději mlčím a přemýšlím, koukám do krajiny a relaxuji.

Když ale sedím za volantem, z mlčící opravdové dámy se měním v poloviční zvíře. Cestou potkám několik blbečků, co neumí předjíždět. Několik pitomců, co nedávají přednost. A nepochopím, proč se mi pár idiotů lepí na „zadek“. Většině tiše doporučím vrátit řidičák. Všude se moc hrnu a nebaví mě čekat (ale dělám to, jen to hlasitě komentuju). Přísahám, že bych si občas i zatroubila, kdyby se to smělo a kdybych neměla strach, že mi to na příští křižovatce chcípne a pro jistotu si nenechávala zadní vrátka.

Ale troufám si říct, že je to mnohem lepší, než dříve. Jak mé řidičské umění, tak mé sebeovládání…Z čeho tak usuzuju? Mé děti už mě ze zadních sedadel „nepští“ a nenapomínají mě, že blbec se neříká, taky jim přestalo vadit, že řídím, protože už mi to „netrvá“.

A můj muž už jen ojediněle pronese větu: „ No jo, dvě ženský… co se tady motá, když ty se tady pleteš?!“

A co vy řídíte? Rády? Nebo musíte?

Image courtesy of pakorn / FreeDigitalPhotos.net