Magazín pro ženy Portál pro ženy.cz

Jsem typem, který řeší všechno a neustále, aby pokaždé dospěl k tomu samému závěru – nemá to smysl. Jenže, co s tím, když to máte hluboko v sobě a nedokážete se toho zbavit? Dá se s tím vůbec něco dělat? Když ten pocit odpovědnosti zahodím oknem, vetře se dveřmi. Když ho ráno zastelu do peřin, nejpozději večer mi už zase sedí za krkem, a když se mi podaří před ním utéct, stejně mě zanedlouho opět dožene :-).

Poslední lekce se mi dostalo nedávno. Celkem dlouho jsem věděla, že jenom psaním se už dál živit nemůžu a vlastně ani nechci. Unavovalo mě věčné shánění zakázek a nekonečné obavy, co se stane, když se žádná neobjeví a účet zemře na podvýživu. Po dlouhých měsících u počítače jsem se cítila opuštěná, unavená a podivně prázdná. Chyběly mi nové podněty, nové známosti a nové historky. Několik měsíců jsem se proto rozhlížela kolem a hledala práci na poloviční úvazek. Ani jsem tolik netoužila po psaní, toužila jsem po změně. Rozeslala jsem stovku životopisů a motivačních dopisů a nedělo se vůbec nic.

Zvláštní? Možná ne tak úplně.

Myslím, že to bylo především z toho důvodu, že uvnitř jsem se pořád nedokázala rozhodnout, že se skutečně chci vzdát prostoru, který mi živnost poskytuje, stále jsem si mnohem víc cenila toho, že jsem rodině ochotná poskytnout plný servis, že jsem kdykoliv k dispozici, ať se jedná o náhlou virózu, plánovanou návštěvu zubaře nebo touhu dětí jít ze školky po obědě. Šlo to. Občas těžko, ale dokud jakž takž zbývalo na zaplacení školky, jídelny, zdravotního a sociálního pojištění, nedokázala jsem se odpoutat.

Zlomilo se to v prosinci.

Svedla jsem sama se sebou těžký vnitřní boj a definovala si svůj záměr – od ledna nastoupím. A skutečně – události se daly do pohybu. Byl to fofr a ani jsem pro to nemusela téměř nic udělat. Vesmír mi poslal nabídku, které jsem zpočátku nemohla uvěřit, ale chytla jsem se jí rychle. Krátce před Vánoci jsem podepisovala pracovní smlouvu a cítila obrovskou úlevu a radost.

Bohužel ta čistá euforie nevydržela víc než pár hodin.

Přišly katastrofické scénáře, obviňující otázky a nekonečné obavy, jak novou situaci, kdy po sedmi letech nastoupím na plný úvazek, ustojíme. Podcenila jsem sebe, děti i muže. Tak moc jsem se změny bála, až jsem si nějaké potíže přivolala.

Děti měly kašel, rýmu, horečku a bolavý zub.

Pomohla mi maminka, manžel a taky kolegyně. VŠECHNO se zvládlo. V klidu a s pochopením. Jenom mně ze stresu tak ztvrdly trapézy, že jsem skončila s bolestmi v nemocnici. Dávala jsem se dohromady několik dní a dnes už vím, že to nebylo třeba.

Stačilo věřit – v to dobré, co v nás i kolem nás je.

Uvolnit se a nezapomenout, že full servis potřebují i pracující maminky. Někdy především ony :-).

Foto: http://www.freedigitalphotos.net/