Magazín pro ženy Portál pro ženy.cz

Vzpomínek, které dokreslují celé moje dětství, mám odtamtud hodně. Patří mezi ně domácí jahodová pěna, kterou babička v létě dávala do mrazáku, voňavé vdolečky posypané mákem, dědovy noviny, věčně rozložené v kuchyni na stole, jabloňový sad, louka plná žampionů, štěkající psi i malá koťátka, která se tak často rodila naší Micce. Nechali jsme si jen Mikyho, byl to kocour a venkovský rváč a já ho zbožňovala.

Proč o tom píšu právě dnes? Minulost na mě dýchla včera. Ukládala jsem děti a přemýšlela, co si přečteme za pohádku. Vybavila jsem si krabici, kterou už několik měsíců schovávám za dveřmi ložnice a šla pro ni. Setřela jsem z ní vrstvičku prachu a otevřela ji. Skřítkové v postýlkách ani nedýchali, čekali, s čím je máma překvapí. V krabici se krčili Neználek, Gabra a Málinka, Kvak a Žbluňk a taky Puf a Muf. Z obálky posledně jmenované knížky na mě pyšně hleděli dva nezbední kocouři a já věděla, že to je to, co hledám.

Vrátila jsem se do pokojíčku k dětem a přečetla jim o tom, jak kocouři chtěli zažít jinovatku na vlastní kůži a protože neměli možnost, jak se dostat z bytu, vlezli si do lednice. Nebo o tom, jak se učili ježit chlupy hrůzou a taky o tom, jak se jich dotklo, když paní učitelka jejich Míšovi ve škole řekla, že škrábe jako kocour. Líbilo se nám to.

Před devátou jsem zhasnula lampičku a popřála andílkům dobrou noc. Sama jsem šla spát až mnohem později, ale vzpomínky v mé mysli zůstaly. Přemýšlela jsem, co zabalím dětem do krabic já a jestli si je taky ještě někdy snesou z babiččiny půdy, aby se vrátily o několik desítek let zpátky v čase. Má to svůj půvab, věřte mi :).

Foto: http://www.freedigitalphotos.net/