Magazín pro ženy Portál pro ženy.cz

Celý můj život provází muzika, ke které mě přivedli rodiče. Taťka je učitel hudby, doma jsme všichni zpívali a hráli na spoustu hudebních nástrojů. Já sama jsem chodila do pěveckého sboru a každoročně jsem se těšila na několik školních koncertů. To jsem prostě milovala. Skončilo to vyjitím základní školy, ale na gymnáziu mi zůstala hudební škola. Postupem času přišly do mého života úplně jiné priority a já jsem se hudební praxe zcela dobrovolně vzdala. Osamostatnila jsem se, vdala se… Zůstalo mi zpívání ve sprše a v autě. I tak byly a jsou mé dny harmonické a veselé stejně jako pěkná písnička, která vám na první poslech „sedne“ jako noty na osnovu a vy ji nemůžete (a vlastně ani nechcete) dostat z hlavy… Mé zájmy obohatily můj život z úplně jiné strany.

Přišly totiž děti. Už před jejich narozením jsem se asi jako každá maminka snažila dát jim to nejlepší. Mluvit na ně, zpívat jim, hladit je, uspávat pohupováním se v rytmu oblíbené hudby. Každá odpověď z bříška, malá reakce nebo naopak rytmické kopání mi dávalo signály, že je všechno v pořádku. Moje radost byla dvojnásobná, když přišly na svět a na onu hudbu reagovaly stejně pozitivně. Dokázala je uklidnit, uspat, ale i rozesmát a rozdovádět. A já jsem byla upřímně ráda za to, že hudební sluch, rytmus a oblibu v muzice podědily.

Bez muziky si vlastně neumím žádný den představit. Je to pro mě balzám na duši a lék na hromadu neduhů. Hudba nedá špatné náladě šanci, zničí ji hned v zárodku. Dokáže člověka krásně probudit, přivítat nový den a vyloudit úsměv na tváři. Pomocí písničky toho také dokážete hodně říct, sdělit někomu, že ho máte rádi, nebo vyznat lásku. A stejně jako já, i vy máte s konkrétními písničkami určitě spojené některé nezapomenutelné okamžiky v životě.

Naše dny provází muzika dál. Doma pořád zpíváme, tleskáme do rytmu, posloucháme písničky. Kdykoliv naše děti uslyší hudbu, začne to s nimi šít – ať jsme doma, v autě nebo třeba na nákupech. Nejstarší dcera už zpívá ve sboru a hraje na zobcovou flétnu. Když ji vzala do ruky, úplně poprvé do ní foukla a ozvaly se ony pisklavé a uším poněkud nepříjemné zvuky, vzpomněla jsem si na své začátky a první pokusy vyloudit z flétny kloudný tón. A ono už to bude 25 let.

Tak jako já vidím ve svých dětech kousek sebe sama, vidím i v sobě kus mých rodičů. Den po dni je jako kopie výchovy k hudbě, které se mně a mé sestře v dětství dostávalo. Je to jako když promítáte film na zeď – tak se vaše koníčky a zájmy znovu a znovu vrací do vašeho života. I když už třeba aktivně nehrajete, nesportujete, nezávodíte… Radost, pýcha a požitek je stejný, ne-li větší... Nemyslíte?

Image courtesy of Stuart Miles at FreeDigitalPhotos.net