Magazín pro ženy Portál pro ženy.cz

Manžel je od mala panelákový člověk, a tak mu nedělalo problém vůbec nic. Za to já jsem zpočátku dosti trpěla. Když pominu první dny plné neznámých zvuků a zvykání si na to, že na záchodě cítím, co sousedi vaří a že si soused zapálil, tak to docela šlo. Nač jsem si ale zvyknout nedokázala, byli naši velice hluční sousedi nad námi. A tím velice hluční opravdu nemám na mysli dupání dětských nohou nebo ježdění na odrážedle. Tím míním velice hlasitou muziku, hádky, házení předměty apod.  Časem se k tomu přidala i voda kapající ze stropu, nedopalky cigaret na balkóně, popel na čerstvě vypraném prádle a ukradené boty. Nebyli jsme jediný, kdo s nimi měl problém, ale jako jediní jsme se to snažili řešit. Všemi možnými zákonnými postupy jsme se pokoušeli se s nimi domluvit, ale bez úspěchu. Když se narodil malý, tak se mé podráždění sousedy ještě stupňovalo, protože jejich bezohlednost nabývala na intenzitě. Téměř obden se některý z jejich kumpánů dobýval do našeho bytu, protože v opilosti nepoznal správné patro. V jejich bytě se slézala ta nejhorší možná společnost z našeho malého městečka.

V lednu příštího roku budeme už rok v novém bytě. Se sousedy nahoře jsme si trošku polepšili. Sice se taky hádají a jejich klučina hraje doma fotbal, florbal a jezdí tam na koloběžce a občas asi spadne, ale úderem desáté hodiny je tam hrobové ticho. Je slušně vychovaný a zdraví a dokonce se tváři dost provinile, když se vidíme. Občas ho maličko potrápím a zeptám se, cože to doma trénuje. Odpoví mi celý červený, že mají v sobotu zápas či něco podobného. :)

Se sousedy dole jsme to ale moc nevyhráli. Manželský pár, který má již odrostlou dcerku a paní náročné zaměstnání na směny. Náš malý není divoké dítě ani nijak extrémně zlobivé. Ale když je ošklivé počasí nebo je nemocný a je delší dobu zavřený doma, tak mu prostě chybí pohyb. Když za mnou přišel poprvé soused a asi pětkrát mi zopakoval, že to chce řešit zatím v klidu a nedělat problémy, tak mi to přišlo, že mi tak trochu vyhrožuje. Nebylo mi to vůbec příjemné, zejména protože jsem nechápala, kde je problém. V létě jsme neustále někde venku a domů se chodíme jen vyspat, najíst a převlíknout. Jeho žena dělá na směny a malý ji budí. Prý celé ráno dupe jako by u nás běhalo stádo slonů. Snažila jsem se malého mírnit, ale asi to bylo málo. Za měsíc jsem se dozvěděla, že si na nás stěžuje každému, kdo je ochotný naslouchat. Dost mě to popudilo, ale nechala jsem to být. Když za další měsíc přišel domovník s tím, že si stěžují na hluk od nás, tak už jsem se nechala svým rozhořčením nést a šla jsem přímo za ní. No, moc se domluvit nešlo. Asi by bylo nejlepší, kdybych malého uvázala za nohu ke stolu a neměl šanci se hýbat. Domluvily jsme se, že když jí přijde, že je u nás hluk, tak že zaťuká do stropu. A řekněme, že toho fakt využívá jen v době, kdy mám na návštěvě synovce a oba dva lítají jako splašení po bytě a to už je krotím i já sama. Od té doby jsme se spolu nebavily, ale od sousedů vím, že jí stejně přijde, že malý dělá hrozný hluk.

Tohle je jen jedna část úskalí bydlení v paneláku. Na další článek by vyšlo třeba uklízení a užívání společných prostor, ale o tom až příště.  

Jak jste na tom vy a vaši sousedi? Vycházíte spolu?

Image courtesy of artur84 at FreeDigitalPhotos.net