Nepřehlédněte
Vyhrajte strhující válečný román Krycí jméno Verity
Skleněné obklady na míru dodají vašemu interiéru to pravé kouzlo
newsletter
Chcete být informování o nových článcích? Přihlašte se k odběru novinek
Zrcadlo našich rodičů
V každém z nás je kus naší mámy, našeho táty. Ať chceme nebo ne…To mi nikdo nevymluví.
Jedná se o podobu, gesta, postoje…Zkrátka záležitosti, které my sami mnohdy jen málo ovlivníme.
Doby, kdy jsem v rozpuku puberty prohlašovala, že budu-li jako ONA, nejlepším řešením bude mě zavčasu odstřelit, jsou tytam…
Udivuje mě však fakt, že některé komentáře, fráze, příkazy i slovní obraty jsou na chlup stejné. S jakou přesností umí hlava pracovat...Až mě to někdy děsí, když se slyším. A co hůř – zapřísahala jsem se, že toto nikdy v životě nevypustím z úst!
Od doby, co se naše děti rozpovídaly, začaly ovládat umění neposlouchat a přidaly pak i nadstavbu odmlouvání, přistihnu se snad každý den, kdy se stávám věrnou kopií svých rodičů a aplikuji na vlastní děti to, co jsem sama tak nenáviděla. Snad automaticky hledám ve svém nevědomí nějakou pomyslnou spásu a doslova čtu slova - pěkně jedno za druhým přesně tak, jak se v dětských letech uložila… Ach ten mozek!
Přidávám několik „oblíbených“ a více či méně roztomilých hlášek, které jistě všechny děti milují:
„Kolikrát ti to mám říkat…?!“
„Už zavři tu pusu a jez!“
„Já bych toho chtěla…“
„Než se vdáš, tak se ti to zahojí…“
„To já, když jsem byla v tvém věku…“
„Hlavně mi nelži…“
„Všechno vidím…!“
„Už je spousta hodin, mazej do postele…“
„Jak to držíš ten nůž?“
„Tak takhle teda ne, chlapečku…“
„Neseď na tom studeným!“
„Jestli to nebude uklizené, než napočítám do deseti, tak to letí!“
„Pane Bože, ty to vidíš…“
„Máš rozum???“
„Nekoukej a stroj se!“
„Neřvi, nebo ti přidám, ať máš proč…“
„Máte všechno a vůbec si toho nevážíte…“
„Co by za to daly děti v Africe…“
„Už jsem řekla…“
„Mě nezajímá, co ostatní, mě zajímáš ty!“ a hned vzápětí: „Podívej na Pepíka, jak ten je hodný!“
„Ještě jednou a…“
„Mám počítat do tří?“
„Už to nebudu opakovat!“
„Až si zlomíš nohu, tak za mnou nechoď!“
„Dokud to nedojíš, tak se nehneš od stolu!“
„Jak to se mnou mluvíš?“
„To si vyřídíme doma…“
„Nebuď zvědavá, budeš brzo stará…“
„Já jsem ti to říkala…“
„Co neudělám, to není…“
„No to snad nemyslíš vážně?“
„Když ti Verunka řekne, ať vyskočíš z okna, tak vyskočíš?“
„Tady to vypadá jako po výbuchu…“
„…a cos tady celou tu dobu dělal?“
„Zklidni hormon!“
Na závěr z mých nejoblíbenějších:
„To pochopíš, až budeš mít vlastní děti…!“, „Však ty si na mě jednou vzpomeneš“, případně „Po kom to jenom máš?“
A co vy – pousmáli jste se u některých hlášek? Slyšíte sami sebe nebo své rodiče?
Image courtesy of Photokanok/ FreeDigitalPhotos.net
Poslat článek
Tisk
Štítky: Hlášky; výchova; rodiče