Magazín pro ženy Portál pro ženy.cz

Asi před půl rokem u mě byla na návštěvě kamarádka Linda. Mluvila o nějakém běhu na pět kilometrů, o jeho atmosféře a taky o tom, jak se zase zaregistrovala. Překvapilo mě to.

„Lindo, ty běháš? A proč?“ Divila jsem se nehorázně a snažila se ji pochopit.

Vyprávěla mi o podvečerní Praze a zvuku Vltavy a o tom, jak je pokaždý nadšená, když doběhne do cíle. Chvíli jsem přemýšlela a nakonec odvětila, že to příště zkusím taky.

Linda měla radost. Poslala mi link, abych si všechno pročetla a k běhu se přihlásila. Uhradila jsem startovné a už nemohla couvnout. Začala jsem se těšit na tréninky a na to, jak si zase vylepším kondičku. Jak si dokážu, že na to mám.

Nejdříve jsem se svěřila manželovi. Smál se, co mě to zase popadlo, ale podpořil mě.

Pak svému doktorovi. Sám je velký běžec, maratony má v malíčku a jeho reakce byla hrozně fajn.  Mluvil o tom, jak běhání pomáhá člověku vidět různý věci s nadhledem, jak se při něm dají vypotit negativní emoce a taky, jak člověk sám sobě porozumí. Říkal mi, že si nemusím nic dokazovat, že z toho musím mít radost. Že běhání se svými endorfiny je bezpečná forma závislosti a mohla by mi pomoci překonat všechny ty ohrožující. Šla jsem do toho.

Byl začátek března, venku minus sedm stupňů a zbytky sněhu na chodnících (bohužel i rozpatlaná psí hovna, ale o tom by byl jiný článek). Bála jsem se toho „poprvé“, ale překvapivě to šlo. Asi 14 dní jsem se ke každému dalšímu tréninku musela přemlouvat, až jsem zjistila, že mě to chytlo. Že vysvitlo sluníčko a běhá čím dál víc lidí. Že se usmívají a že mi uhýbají z cesty. Zamával mi řidič tramvaje a oslovily sousedky ze sídliště. Všichni mi fandili a obdivovali mé plány. Možná jsou smělé, ale do roka chci uběhnout půlmaraton. Napsat o tom knížku a jít ještě dál.

Běhám dva měsíce. Skoro každý den, dokonce i s antibiotiky. Podařilo se mi úplně zbavit antidepresiv a cítím se bezva. Včera mě oslovila nějaká skupinka, jestli nechci běhat s nimi. Zatím mi vyhovuje samota, třídím si při ní myšlenky, ale kdo ví, třeba získám nové přátele. Po jogínkách atlety.

Když se vrátím k původní otázce – běhám, protože je to fajn. Protože mám čas jenom pro sebe, vnímám vůni lesa a zeleň stromů. Protože si okysličím mozek a líp se mi píše. A protože se mnohem častěji směju.

Přišlo to samo, ale ve světě, který je tak moc zaměřený na výkon, jsem se najednou vykašlala na tréninkové plány a vznešené cíle. Najednou neřeším, jestli fakt ve svých pětatřiceti půlmaraton dám, beru to tak, jak to je. Uběhnu nebo ne. Příští jaro nebo až to další. Když mi bude přáno.

Běhání mi přineslo svobodu. Zkusíte to taky?