Nepřehlédněte
Kupujete novou postel svému dítěti? Vybírejte podle jeho věku
Provensálský styl bydlení: zařiďte si obývací pokoj tomto stylu
newsletter
Chcete být informování o nových článcích? Přihlašte se k odběru novinek
Když je mi ouvej
Někdy se možná špatně vyjádříme nebo vidíme věci jinak, než jaké jsou. Někdy máme strach z nejistoty a taky svého selhání. A někdy z toho vnikne bouřka. Bohužel.
Nesnášim hádky. Žádný. Ubíjí mě sypat ze sebe argumenty a poslouchat ty na opačný straně hřiště. Mrzí mě, když mám pocit, že mi ten druhý nerozumí a často si myslím, že mi rozumět prostě nechce. Je jedno, jestli se dohadujeme o zásadních věcech nebo o blbostech, bolí to stejně.
Dneska ráno se něco stalo. Neposlouchal mě a tvářil se naštvaně. V břiše mi narostl balvan a nemůžu s ním pohnout. Nevím, jak s ním naložit, nechci ho tam. Potřebuju psát, potřebuju uklízet, potřebuju se nachystat na představení našich dětí.
Pozvaly nás oslavit Den matek. Jak tam ten balvan dotáhnu? A musím ho vláčet?
Momentálně prázdno.
Žádný nápad.
Lituju sebe i ten šutr. Mrzí mě, že jsme si s mužem ráno ve dveřích nedali pusu a štve mě, že tu není. Že mě nemůže obejmout a říct, že se nic neděje. Že ví, jak obtížný období právě prožívám, a že mu to není fuk. Přemýšlím o tom, jestli i jeho tíží něco, čeho se nemůže zbavit.
Možná jo. Přestože on spoustu věcí vidí jinak.
O tom vlastně hádky jsou.
Nebo se pletu? Musí být občas dusno, aby pak bylo hezky? Po bouřce zase sluníčko? Možná.
Momentálně musím ten odpornej kámen strávit. Venku je totiž celkem hezky...
Foto: http://www.freedigitalphotos.net/
Poslat článek
Tisk
Štítky: vztahy; neshody