Magazín pro ženy Portál pro ženy.cz

Květa pracuje ve firmě už více než pět let na stejné pozici za prakticky nástupní plat. Celou dobu si říká, že už by si zasloužila povýšit nebo minimálně přidat pár tisícovek na výplatě. Každou chvíli se chystá, že si o tom promluví se šéfem, ale pořád se k tomu nemůže odhodlat. Prostě ještě nenastala správná chvíle. Až teď, když se uvolnilo místo, na které by se přesně hodila a navíc by ji moc bavilo, vidí tu nejlepší možnost konečně se někam posunout. Jenže pořád ještě zbývá najít ten správný moment, aby to navrhla také tomu svému šéfovi. A ten podle ní pořád nepřichází. Jednou se nestíhají termíny, jindy zase není spokojený důležitý klient. Prostě vždy se najde něco, proč se to zrovna teď nehodí.

Alici je třicet pryč a s Lubošem chodí už od střední školy. Poslední dobou začíná být ale hodně nespokojená. Biologické hodiny tikají čím dál hlasitěji, bohužel to však vypadá, že jenom jí. Luboš o dětech a budoucnosti nemluví. Ale to nedělal nikdy, vždy žil přítomností a nic víc neřešil. Alice občas zkusí nenápadnou poznámkou stočit řeč právě na jejich společnou budoucnost, ale marně. Luboš to nechápe nebo nechce slyšet. Za ty roky, co se znají, by jim nemělo dělat problém mluvit o čemkoli, ale přesto se Alice přímé otázce na toto téma stále vyhýbá. Možná ze strachu z odpovědi, možná jen neví, jak to načít. A tak pořád čeká na ten pravý moment, kdy se k tomuto tématu nějakou náhodou dostane. Přece taková chvíle musí jednou nastat a vše se snadno vyřeší.

Jiřina si po rozvodu našla nového přítele. Na tom by nebylo nic divného, kdyby ovšem nebyl o několik let mladší než ona. A hlavně kdyby ona neměla dvě dospívající děti. Už druhý rok svůj vztah tedy tají a všelijak maskuje, ovšem teď má nůž na krku. Jejímu příteli se nelíbí být pořád v utajení a scházet se jen po kavárnách a hotelích. Buď se přestanou skrývat nebo je konec, vyjádřil se dost jasně na poslední schůzce. Jiřina ho miluje a přijít o něj nechce, jenže jak o tom říci dětem? Má strach, jak na takovou zprávu zareagují. Roky byli zvyklé mít mámu pro sebe. Sice už brzy vylétnou z hnízda, ale stejně je pro Jiřinu velmi důležitý jejich názor. Jak jim to ale oznámit? A kdy? Jak na toto najít ten vhodný okamžik?

Tyto příběhy jsou rozdílné, ale přesto mají jednu věc společnou. Čekání na ten pravý a nejvhodnější okamžik. Vždy, když můžeme očekávat negativní reakci, máme tendence takový rozhovor odkládat. Někteří z nás ho posunou jen o krátký čas potřebný na psychickou přípravu. Mezitím si zformulují argumenty a obrní se proti špatné odezvě. To je správný a rozumný přístup. Jsou ale také lidé, kteří jsou schopni na ten správný okamžik čekat do nekonečna. Bohužel se jim pak ale často stane, že ho už dávno propásli a ani o tom neví. Život jim pomalu protéká mezi prsty a oni jsou stále nespokojení. Přitom by stačilo ta málo. Obrazně řečeno prostě zadržet dech a skočit. Nebát se nepříjemné situace. Nic se nejí tak horké, jak se uvaří a otevřený rozhovor bývá vždy tím nejlepším řešením.

Jak tedy poznat ten správný moment? A existuje vůbec? Jednoduše ne. Každý si ho ve svých myšlenkách představuje jinak, ale on nakonec prostě stejně nepřijde. Snad nikdy totiž nemůže být taková situace, aby to bylo naprosto ono. Vnější vlivy jsou tak trochu nepředvídatelné a vždy zasáhnou. Nečekejte, až bude ideální situace na cokoliv, protože se jí pravděpodobně nedočkáte. Raději jednejte hned a neodkládejte nic na tu pravou chvíli. Jednou by jste mohly litovat.

Foto: http://www.freedigitalphotos.net/