Nepřehlédněte
Tancující holky, falešné slzy a kocovina století: Realita pánských rozluček tě šokuje!
newsletter
Chcete být informování o nových článcích? Přihlašte se k odběru novinek
Já se prostě mám rád!
Mám kamarádku, která je šťastně vdaná, má dceru a taky práci. Je pohledná a vtipná, chytrá a oblíbená.
Přesto o sobě často pochybuje a nedokáže s přijmout takovou, jaká je.
Možná to znáte a možná máte to štěstí, že to nechápete.
Já velmi dobře.
Asi před rokem mi Anděla vyprávěla o své hádce s manželem. Po dvaceti letech vztahu se stále pozastavoval nad tím, že se sebou nedokáže být spokojená. Že neustále hledá důvod, proč by se měla ocenit. Že má stále pocit, že lásku bližních si musí zasloužit. Stejně tak, jako tu svou. Koukala na něho a čekala, co přijde.
„Já se prostě mám rád a basta!“
„Ty se máš sakra rád!“ Nemohla, než souhlasit. Dokazoval jí to několikrát za den.
„A co by ne?“
„Za co?“
„Nepotřebuju konkrétní důvod, mám se rád od narození.“
„Závidím.“ Zírala s otevřenou pusou a málem ho praštila. Asi by to nepochopil a zcela jistě by si to nezasloužil.
Proč to někomu jde a někomu ne? Proč je to pro jednoho přirozené a pro druhou nemožné? Proč on nemusí zobat žádný pilulky štěstí, zatímco ona kromě nich ještě běhá a stejně si ji pochybnosti najdou?
Nevím.
Neví to ani Anděla.
Můj děda říká: „Jsme lidé různí.“
Lektorka jógy zase: „Všechno je tak, jak má.“
Můžu jenom dodat, že aspoň na den chci být sebejistým mužským, který svoje ego nemusí stokrát denně hledat pod kobercem :).
Poslat článek
Tisk
Štítky: vztahy sebepřijetí