Magazín pro ženy Portál pro ženy.cz

Je půl šesté ráno a mě probouzí něžné trylky mého telefonu. Přesně třikrát smím oddálit vstávání, než na mě začne velice důrazně vřískat, že už teda jako ale opravdu musím vstát. Otočím se a chci se přitulit k manželovu teplému tělu , ale narazím tam na jedno malé ledové tělíčko, které spí stulené mezi námi. Povzdechnu si a přitáhnu ho k sobě a pomalým mazlením ho probouzím. Přitiskne se ke mně, zaboří mi hlavičku do krku, prstíky zajede do vlasů a šeptá: "Maminko, ještě chvíli, prosím“.  Nechám ho ležet a jdu mu nachystat oblečení.  Napůl spícího ho oblékám u pohádky, ta dokáže jeho pozornost upoutat natolik, aby se probral. „Co budeš papat, lásko?“ „Maminko, šnit. „ Z ledničky přinesu oblíbenou pochoutku, to jediné, co krom jogurtu bere ráno na milost. Než to zbaští, tak rychle přelítnu diář, co nás dneska čeká. „Mamí, hotovo, šecko spapala.“  „Šupej se vyčurat a potom za tatínkem do koupelny“.  Já mezitím ustelu postele, posbírám hračky, které se včera samy neuklidily a jdu z lednice vyndat tašky s jídlem. Manžel vystrčí dítě z koupelny s vyčištěnými zoubky, umytými ručkami a obličejem, namazané a učesané. Strčím mu do pusinky vitamíny a tabletku na alergii, aby je vycucal, oblíknu mu mikinu a jdu hledat čepici s Mickey Mousem, protože bez ní do školky nemůže. Po urputném hledání si vzpomenu, že jsem ji asi včera strčila do kabelky, protože bylo docela teplo.  „Běž si obout boty“. „Mamí, ještě smrkat.“ „Lásko, kde mám nějaké čisté slipy?“ „Ve skříni už nejsou?“ „Ne.“ Jdu ke koši s prádlem a najdu slipy. „Tomášku, obuj si ty boty“ houknu na potomka a jdu postavit vodu na kafe.  „Nevidělas můj bágl?“ zeptá se mě naprosto zoufalý manžel. „Ano, je pod stolem, kam patří, protože jsem se o něj včera málem přerazila, když zase stál u mé postele a já ho v té tmě neviděla.“ Už začínám vrčet. „No, jo, my už jdeme, ať si můžeš dát to kafe,“ směje se. „Tome, ty sis ty boty ještě nevzal?“ Už začínám mít vztek, dítě pořád sedí a zírá kamsi za mě. Napočítám do deseti, kleknu a boty mu obuju, nasadím nalezenou čepici a oblíknu bundu. „Tatí, dělej“  kibicuje už nachystaný potomek. Boty, bundu, batoh na záda, tašku se svačinami a obědem, ještě mu vrazím do ruky desky na logopedii a strkám je oba ven.  Od dveří slyším, jak píská konvice, jdu si zalít kafe, když v tom slyším klíče v zámku. „Bože, co zase zapomněli“. „Někde jsem nechal telefon“ nešťastně hlesne.  Dítě mezi tím rozrazí dveře, takže soused vycházející z dveří se psem má parádní výhled na mou rozcuchanou hlavu a vytahané tričko coby noční košili. Zcela nepokrytě si mě prohlídne a šklebí se.  Najdu telefon, znovu absolvuji líbací rituál a pak se za nimi konečně zavřou dveře.

Já se pak konečně v klidu nasnídám, dám si sprchu, vyfoukám hlavu, namaluju se, popadnu kabelku nachystanou večer, do uší dám sluchátka a pěšky vyrazím do práce.  To všechno stihnu během půl hodiny. A pak že nám ženám všechno dlouho trvá.

A jak to máte vy? Taky jste ta poslední, o kterou se ráno staráte, když konečně vypakujete děti a chlapa?

http://www.freedigitalphotos.net/