Magazín pro ženy Portál pro ženy.cz

Ta chuť srovnávat tehdy a nyní se prvně ozvala v sobotu. Byla stříbrná a u nás doma omamně voňavá. Vanilka, skořice, jmelí, citronová kůra, svařené víno a medové perníčky. Z trouby jsem právě vyndavala dvanáctý plech s šestým druhem cukroví a vzpomínala na Vánoce, kdy jsem svému nejdražšímu pekla poprvé.

Zvolila jsem zázvorníčky a vzala si na ně z práce jeden den volna. Upekla jsem hromadu srdíček, všechna tvrdá jak chleba pro králíky. Byla jsem opilá zklamáním a taky (to především :-)) bílým vínem. Zachránil to nejdražsí, když přinesl vrtačku, do každého srdce vyvrtal díru, já pak navázala pentle, abychom si se zázvorníky aspoň ozdobili stromek a tím jsme celou šlamastyku s pečením uzavřeli. Tenkrát mě objímal a sliboval, že jednou se to naučím.

Měl pravdu, ale že to trvalo!

Mezitím vším, než jsem letos pekla cukroví dokonce na zakázku a vydělala si tím i nějakou korunu, se nám narodily děti a já se musela poprat s vařením, s nevyspáním, s přebalováním i konejšením. Občas jsme se pohádali a pak toho hrozně litovali, často jsme se milovali a pak z toho žili. Bylo toho hodně a najednou se roky nasčítaly do první společné dekády. Nějak tomu nemůžeme uvěřit, ale je to jako s tím mým cukrovím – jeden plech za druhým, jeden kousek za dalším a ani se nenaděješ – cukroví všude, kam se podíváš.

Úplně stejně, nenápadně a přirozeně, svět nejdražšího splynul s tím mým. Jeden den za druhým. Bylo to o radosti a občas i o výdrži. Možná proto si toho tak moc vážím. Kéž by i dalších deset let bylo tak voňavých!

Foto: http://www.freedigitalphotos.net/