Magazín pro ženy Portál pro ženy.cz

Nedávno jsem nad tím přemýšlela, jsem manželka a matka, to už samo o sobě smrdí nedostatkem volného času, nebo samostatných vycházek. Ale občas se mi „poštěstí“? A nevím, zda se necítím dobře, nebo v bezpečí, ale kdykoliv jsem nucena vyřizovat pochůzky sama, místo toho, abych si ten komfort obou volných rukou náležitě užila, jako by se u mě projevila potřeba ukrýt tu mou samotu před okolním světem…

Používám několik „štítů“. Například sluneční brýle, sluchátka, knihy….

Jako bych čekala, že z každého navázání očního kontaktu vyvstane němá otázka: „Je tady sama? Proč je tady sama?“ Jako by na tom těm cizím lidem záleželo. Samozřejmě, že nezáleží. Ale asi mám zakódováno, že musím obhájit to své: „Já mám manžela, děti, přátele…Nesedím tu opuštěná a nechtěná!“ A sluneční brýle umožňují dokonale detailně sledovat okolí a přitom se můžete úspěšně tvářit, že tam vůbec nejste.

Stůl pro jednoho…sedím u oběda s knihou, telefonem, tabletem a tvářím se strašně zaměstnaně. Sedím sama a celou dobu trnu, že si ke mně bude chtít někdo přisednout. Tvářím se natolik zaměstnaně, že si to jídlo ani nevychutnám….

Přitom si tu samotu svým způsobem užívám, nechci z ní být rušena a možná i proto (samozřejmě i kvůli požitku z hudby samotné) nasazuju sluchátka a hlasitost vytáčím na maximum. Stejně jako okolní zvuky pro mě přestanou existovat i okolní lidé…sluchátka také jako bonus dostatečně odrazují jakýkoliv pokus o konverzaci „zvenčí“.

A tak si tak říkám, umím být vůbec sama se sebou?? A co vy?? Umíte svou samotu hrdě nosit??

Foto: http://www.freedigitalphotos.net/