Magazín pro ženy Portál pro ženy.cz

Dva světoznámí pánové vyřkli jednou překrásná a pravdivá moudra:

„Mládí je hodnota, která se vytrácí každým dnem.“ (Charles Chaplin)

„Stárnout začínáme tehdy, když rezignujeme na mládí.“ (Sir Winston Churchill)

Před pár hodinami jsem se přehoupla do druhé desítky svých „ceti“ let a překvapivě se nic nezměnilo jako mávnutím proutku. Je mi třicet – no a co? Žiju báječný život a to nejlepší mě prý teprve čeká. Každý den si užívám naplno, s díky za každé nové ráno. Ráda sním, ale přitom žiju dneškem. Usmívám se a směju, mám ráda všechny lidi kolem sebe, nezoufám si a neskuhrám. Jak se mám? Téměř vždy odpovím „fajn“ (hůř už přece bylo…) Šedivé vlasy nehledám, beru je za přírodní melíry. Vrásek mám zase mnohem víc, ale přibylo jen těch od mého každodenního smíchu. Žiju v pohybu - nezastavuji, občas přibrzdím. Kolem mě běhá ještě mnohem více štěstí než před deseti lety, když jsem řekla „ANO“ svému muži. To štěstí má šest hlubokých modrých očí, šest párů neposedných končetinek a tři obrovská srdce, za která bilo a bije i to moje. Miluji svého muže a naše děti. Jsem ráda ženou, jsem hrdá maminka a milující (a milovaná) manželka. 

To, co mě na mém věku baví, je ta úžasná pestrost. Od mláděte po zralou ženu. Studuji. Ve škole můžu být pořád za puberťáka. Dětmi se samozřejmě chlubím, ale setkávám se obvykle s překvapením okolí. Na věk se mě moc lidí neptá, ale není to tak dlouho, co jsem musela předložit občanku při objednávání vína s colou. Jako maminka jsem v porodnici vždy byla jedna z těch nejmladších, automaticky mě měli za prvorodičku, když jsme se řadily na školení o koupání miminek. Dlouho jsem se tam ale neohřála, za dva dny jsem už pospíchala domů za dalšími členy rodiny. Když jdu dceři prvňačce naproti na zastávku, odpovídají mi lidé na mé pozdravení "Ahoj", při cestě zpátky slyším "Dobrý den". Když cestuji s dětmi do města, po lékařích a nákupech, všímám si často udivených pohledů, když děti vyskakují z auta nebo se tam řadí. Je to prostě pohádka. Úsměvná je i reakce jednoho pána na mé okřikování dětí v dlouhé frontě na úřadě: "Takhle se chováš k sourozenců? Co by tomu řekla máma...?" Krásné ale je, že i mí vrstevníci už začínají zakládat rodiny, ženit se a vdávat, a tak už nejsem tak "jiná".

To, co mě někdy mém "mládí" rozčiluje, je postoj mého okolí. Také vás lidé staví do role nezkušeného dítěte, i když jste už léta samostatná jednotka, máte rodinu a děti? Přesto jste pořád ta "nejmladší" a "nezkušená"? Z vaší přednosti dělají lidé kolem vás překážku? Před deseti lety jsem slýchávala: "To poznáš, až budeš mít děti...", nyní: "To poznáš, až vyrostou...". Nejhorší na tom je, že jakmile se necháte do této role vtáhnout a vezmete ji za svou, stanete se tupým posluchačem a už z toho nevyjdete. Přistupujete na jejich hru a místo "mládí vpřed" máte "stopku". Není na čase dát "stopku" jim? Právě ve chvíli, kdy vy se na to cítíte? V tom vašem věku? Nerezignovat, ale říct zkrátka "to by stačilo"? Odpověď je ANO, teď je čas!

Za poslední roky jsem určitým způsobem dospěla. Posunula se zase o kus dál. Splnila si další sny, překonala další překážky a vytyčila nové cíle. Trvalo to dlouho, ale osud mi chtěl asi poskytnout dost prostoru pro utřídění myšlenek, a ten správný čas pro další krok nadešel právě nyní. Pochopila jsem to vlastně teprve nedávno a zřejmě to tak mělo být. Kde se vzala, tu se vzala, sebrala se ve mně před pár týdny neuvěřitelná síla říct všechny své pocity nahlas. Vykřičet to, co mě léta užíralo a trápilo, kde jsem cítila křivdu a velkou bolest. Možná i to, co jsem si léta nepřipouštěla a bála se to přiznat svému okolí, svým blízkým i sama sobě. Někdo mi "sáhnul" na to moje štěstí a já to nenechala být jako tolikrát předtím. Někdo se dotkl toho, co jsem nikdy předtím nepoznala, toužila to mít a budovala to roky. Bouchly zkrátka saze. Nepoznávala jsem sama sebe, třesu se ještě teď, když na to pomyslím. Ale muselo to ven. Ano, měla jsem pak špatné svědomí. Ten pocit je ale k nezaplacení a nelituji. Jako bych ze sebe všechno špatné smyla, abych mohla začít znovu, s čistým štítem. Řekla jsem zkrátka dost. Je to úleva. Cítím se lehčí, přitom jsem o hodně silnější!

Tím dnem a v tomto smyslu jsem začala od nuly. Učím se říkat NE – i já přece „nemůžu“ nebo „nechci“. Vím, co je dobré a co přesně chci. Nerozhodují za mě druzí, to já rozhoduji za sebe a svou rodinu. Doma pracuji v týmu. Jeden za všechny, všichni za jednoho. Mám ráda své štěstí, ale i sama sebe. Mám, co jsem chtěla a budu se za to prát. Moje rodina – moje pravidla – můj život.

„Lidé o tobě řeknou, že jsi se změnil, když přestaneš dělat to, co chtějí oni.“ Jsem to přitom pořád JÁ. Konečně JÁ, celá JÁ. JÁ víc než kdykoliv předtím. Přejte mi to.

Vzhůru do nejkrásnějšího období života ženy. Třicítko, vítej!

A jaká úskalí čekala na vás ve vašem věku? Který věk byl pro vás "blbý"?

Image courtesy of Stuart Miles at FreeDigitalPhotos.net