Magazín pro ženy Portál pro ženy.cz

Už dlouhá léta si slibuju, jak se přemluvím a přihlásím se na jógu. Bohužel, neměl jsem žádného parťáka a samotnému se mi do toho nechtělo. Je srandovní, jak se některé plány plní až dlouho potom, co o nich člověk přemýšlí. Když přišla před měsícem přítelkyně s otázkou, jestli s ní půjdu na jógu, neváhal jsem ani minutu. Ostatně série článků „Muž na józe“ je taky její nápad :-) Údajně to bude nejčtenější seriál, tak jsem zvědav. Jelikož jsem byla na úvodní hodině sám chlap, věřím, že to může být alespoň motivace pro další borce a pro ženy zase páka na nerozhodné chlapy :-))

První hodinu mám tedy za sebou. Někomu se může zdát tohle cvičení jako nuda, hloupost, trapný protahování, garantuji vám ale, že tomu tak opravdu není. Jóga je krutá dřina, pot a bolest. Tak bych shrnul první pocity, které jsem měl bezprostředně po hodině. Na druhou stranu mám po letech sportování asi kapku masochistické sklony, takže takový první dojem je přesně to, co mě motivovalo k pokračování.

Na první hodinu jsme přišli (bohužel) asi o pět minut později. Až v průběhu jsem zjistil, že to bylo důležitých pět minut. Prošvihli jsme úvodní výklad, rozcvičení, základní postoj… takže jsem se do všeho dostával v průběhu. Nevím, jestli by to nějak výrazně zmírnilo moje následující čtyřicetiminutové utrpení, ale alespoň v to doufám do dalších hodin. Protáhl jsem se kolem 20ti ženských, jejichž pohledy jsem se snažil nevnímat a utíkal si pro jogamatku. Naštěstí bylo v tělocvičně příjemné přítmí, takže jsem se necítil úplně jak na střelnici.

Překvapilo mě, jak nekompromisně cvičitelka rozjela hodinu. Na podobném skupinovém cvičení jsem byl prvně a měl jsem pocit, že jí absolutně nestíhám. Člověk se s tím ale rychle srovná, nic jiného mu ani nezbývá. Nevím, jestli je to dobře, nebo špatně, že v místnosti chybí hodiny, každopádně odhaduji, že asi po deseti minutách jsem už počítal každou minutu, kdy tohle utrpení skončí.

Pokaždé, když jsem slyšel „Ruce nad hlavu, tlačíme ramena k zemi, lopatky k sobě“ mě políval pot a moje mezilopatkové svaly prosily o milost. Aby to bylo bolestivější, je po celé stěně obrovské zrcadlo, takže jsem viděl ty nedokonalé pohyby a trpící údy, které odmítaly spolupracovat.

Celkem jsme na „open“ hodině dělali tuším takové čtyři bloky. Úvod (který jsme prošvihli), rozdýchání, protažení a rozproudění lymfy. Součástí bylo také balanční cvičení, stoj na jedné noze. Musím říct, že pokud je člověk trochu senzitivní, naučí se skvěle vnímat své tělo, najde v sobě vnitřní rovnováhu.

Následoval všeobecně známý pozdrav slunci. Naposledy si tento cvik pamatuji ze základní školy, kde jsme z toho měli prču. On ale pozdrav slunci taková prča není. Správné provedení skvěle protáhne a posílí svaly. Pro mě to bylo mučení v různých polohách. Korunu tomu nasadila paní cvičitelka, když se dvacet lidí trápilo v poloze střecha, nevinnou větičkou „Tohle pro vás za chvíli bude odpočinková poloha…“.

Zvládli jsme ještě dvě polohy bojovníka, který se nesl ve stejných útrapách, jako na začátku a najednou jsme odpočívali. Konec přišel naráz a rychle. Leželi jsme na zádech, povolovali jednu část těla za druhou a klidný hlas cvičitelky mě skoro uspal. Skoro mě až mrzelo, že musíme domů. Všechno jsem jí odpustil a celé to předchozí trápení jako by nebylo tak dlouhé. 

Zapsali jsme si křížek na dalších 18 lekcí a těším se na další pondělí :-)

Čtěte také...

Muž na józe: Zkouška těla