Magazín pro ženy Portál pro ženy.cz

Dny plné nejistoty, kdy nevíme, co bude s našimi nejbližšími, mají najednou mnohonásobně víc hodin. Přesně tolik, kolik si zbožně přejeme, když se nám nedostává času na naše povinnosti. Teď by bylo kdy a my bychom bojovali až do roztrhání těla, ale vlastně nevíme, s čím. Náš soupeř je zatím pouze čas. Jediné, co můžeme, je čekat…

Hlava bohužel nejde „vypnout“ a ani myšlenky nelze přehodit výhybkou na jinou kolej. V takových momentech se proto dost často uchylujeme k různým útěchám a obranným mechanismům naší psychiky. Pod heslem „tonoucí se stébla chytá“ hledáme špetku pomyslného cukru, kterým bychom si to nekonečné čekání vedoucí snad k nějakému rozuzlení osladili.

A pak přijde znamení. I já jsem něco takového zažila. A právě v den, kdy jsem to nejvíc potřebovala. Navštívila mě jedna moc hodná a milá osoba a přestože stačila říct jen pár slov, že všechno bude zase v pořádku, nesmírně mě to uklidnilo a pomohlo. Chytila jsem se toho stébélka a rozhodla se nepustit. Jako už mnohokrát, ani teď se nehodlám vzdát. Toho rána jsem se probudila po delší době vyspalá, s úsměvem na rtech a hlavně vědomím, že všechno přece musí dopadnout dobře. Vzhůru do lepších zítřků. Ten prorok, který mi přišel dodat odvahu, byl můj milovaný děda. Ten, který na den přesně před 20 lety odešel…

Věříte na znamení? Já ano.

Image courtesy of sumetho at FreeDigitalPhotos.net