newsletter

Chcete být informování o nových článcích? Přihlašte se k odběru novinek

A co když už je pozdě?

 
A co když už je pozdě?

Události provázející celý minulý rok mne donutily k zamyšlení. Dost často se poslední dobou setkávám i sama u sebe s tím, že prostě bereme přítomnost někoho ve svém životě jako naprostou samozřejmost a se stejnou samozřejmostí přijímáme city toho druhého, aniž bychom si to nějak významně uvědomovali. Prostě ten druhý tu je a bere nás, jací jsme, s našimi chybami, vrtochy, zlozvyky a dalšími vlastnostmi. A pak najednou nastane ten okamžik, kdy ta osoba z nějakého důvodu z našeho života zmizí nebo je tu vidina jejího odchodu, ať v podobě úmrtí, rozchodu, stěhování. 

 

V tomhle okamžiku si uvědomujeme, jak moc je, či byla, ta osoba pro nás důležitá, a jak moc jsou silné naše city vůči ní.  Vrací se nám společné vzpomínky a několikrát za den se přistihneme třeba při jízdě autobusem nebo běžné domácí práci, že nám hlavou běží film různých nahodilých událostí, které jsme s danou osobou prožili. Každá zdánlivá maličkost nám jej či ji připomene.  Známá vůně, fotka v rámečku, dárek v podobě hodinek na ruce, prstýnek, oblíbená káva, čaj, sklenka vína.

Ví nebo věděla ta osoba, jak moc jsme ji milovali a milujeme? Jak často jsme jí to říkali nebo dávali najevo? Nemám teď na mysli jen ta dvě slova, ale také gesta a činy.  Projevem lásky je i ochota naslouchat, vnímat, podpořit a povzbudit. Není to drahá bonboniéra, ale třeba i jen lízátko nebo čokoládová tyčinka. Není to kytice rudých růží, ale sedmikráska utržená před vchodem do domu. Není to okázalé vyznání lásky, ale třeba vynesení odpadkového koše, vyměněná žárovka, napuštěná vana se spoustou pěny, oloupaná mandarinka, vyčištěné zablácené boty.

Všimli jste si někdy, jak krásně jednoduché věci dokáží potěšit děti? Pomoc při zapínání zipu, obutí bot, rozkrájené jablíčko, koblížek ke svačině nebo třeba jen puštění oblíbené pohádky.

Dnešní doba je hrozně uspěchaná a dost často nás semílají běžné starosti a útrapy a tak na sebe a své blízké už nemáme tolik času, kolik bychom si dost často přáli. A pak to najednou přijde a něco se stane. A teprve pak si uvědomíme, že vlastně nic z toho, co jsme dělali, není důležité tolik, jako ta osoba, která nás opustila nebo opouští. A ne vždy bohužel jde říct: “ Zůstaň, miluji tě, jsi pro mě vším.“

 

Image courtesy of photostock at FreeDigitalPhotos.net

2015.01.14 | Meridene | přečteno: 8552x
 

Poslat článek
Tisk

Štítky: čas láska vzpomínky vyznání

 
archiv

Nejzajímavější články

 

Můj stoletý hrdina

Tahle knížka mě zaujala tak, že mám potřebu o ní napsat. Nechci fušovat do řemesla literárním kritikům, jen se podělí...
 
celý článek | Jitka Rázková | 2014.02.06 | přečteno: 8580x

Lov manželky

  Mně v dnešní době připomíná spíš nákup zajíce v pytli, no vskutku… ...
 
celý článek | Andrea Tomanová | 2014.04.28 | přečteno: 8560x

Fitbox – sport, při kterém se zaručeně odreagujete

Přemýšlíte nad tím, že začnete sportovat, ale běh ani posilovna vás nebaví? Nebo byste se zkrátka jenom chtěla odreagova...
 
celý článek | Tereza Zelinková | 2017.12.02 | přečteno: 880x

Vtipné dárky pro všechny příležitosti

Darovat opravdu vtipný dárek je někdy oříšek. V následujícím článku vám představíme několik vtipné a originální ...
 
celý článek | Nikol Mohoritová | 2014.01.22 | přečteno: 8691x
 

Portál pro ženy